Jakkoliv vody jezera Karačaj na jižním Uralu mohou působit neškodně, opak je pravdou. Jde o jedno z nejznečištěnějších míst na planetě, které je tak životu nebezpečné, že hravě strčí do kapsy i okolí jaderné elektrárny Černobyl. Studie, které byly kolem jezera provedeny po rozpadu Sovětského svazu, prokázaly, že hodinové zdržení u břehu může mít s největší pravděpodobností za následek bolestnou smrt.
Kam s jaderným odpadem? Do vody
Sověti po celá desetiletí pracovali na přísně tajném projektu atomové bomby. Jako místo jejího vývoje si po druhé světové válce vybrali oblast daleko od civilizace v podhůří Uralu, jež geograficky dělí Evropu a Asii. Středisko dostalo název Maják a pod dohledem NKVD se v novém komplexu začalo vyrábět plutonium. Na bezpečnost tehdy nikdo nedbal, komunisté nespatřovali v jedinci ani v přírodě žádnou hodnotu. Hnacím motorem pro překotný vývoj bomby se stala zkáza Hirošimy a Nagasaki. Sověti nic takového ve svém arzenálu neměli, a proto museli jednat.
Během začátku studené války bylo v Majáku postaveno šest reaktorů pro výrobu plutonia. Důsledkem procesu byly tuny kontaminovaného odpadu a znečištěné chladící vody odčerpané z blízkého velkého jezera Kyzyltaš. Kam se zbytkovým odpadem? Řešení se nabízelo, tím bylo menší blízké jezero Karačaj. A tak se až do roku 1957 do jezera doslova vyhazovalo vše, co nebylo možné uskladnit v podzemních úložištích. Pod křišťálovou hladinou tak končil ten nejnebezpečnější radioaktivní odpad.
Kyštymská katastrofa – třetí největší jaderná havárie dějin
Zlom přišel ve zmiňovaném roce 1957, kdy v komplexu explodovala jedna z podzemních nádrží. Tehdy šlo o vůbec první velkou jadernou katastrofu a dnes je hodnocena jako třetí nejvážnější jaderné havárie v historii (po Černobylu a Fukušimě). Vzhledem k odlehlosti místa se režimu povedlo havárku utajit a více jak deset tisíc obyvatel z blízkého okolí bylo vystěhováno bez udání důvodu. Následkem nehody, která o mnoho let vešla ve známost jako Kyštymská katastrofa, bylo zamoření celé oblasti.
Sověti ve strachu z nežádoucí pozornosti západu začali nakládání s radioaktivním odpadem řešit sofistikovaněji, ovšem stále bez ohledu na životní prostředí. V okolí vytipovali několik míst, která by mohla k tomuto účelu dobře posloužit, a tak se začal kontaminovaný materiál ukládat pod hladinu dalších jezer nebo do řeky Teča.
Od šedesátých let začala hladina jezera klesat. Vzhledem k tomu, že vítr v období sucha roznášel po celém regionu radioaktivní prach, byla velká část jezera zavezena tisíci betonovými bloky. Krásná okolní krajina není ani dnes bezpečná, ale stále smrtící, i proto ruská vláda zakazuje vstup do oblasti, která je nazývána Východouralská přírodní rezervace.
Bezprostředně během havárie nikdo nezemřel, ale jisté je, že na následky ozáření zemřely stovky lidí, převážně z řad pracovníků komplexu a z okolních 22 vesnic. Přesná čísla nebudou nikdy známá, protože rakovinu z ozáření nelze klinicky prokázat. Její výskyt se ale v oblasti v dekádách po nehodě mnohonásobně zvýšil.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
