Moje maminka poznala paní Holešovou ze Skoků ve Žluticích ,které paní občas navštěvovala a ráda se s lidmi bavila.Také maminka se s ní seznámila a dostala pozvání ,aby ji navštívila.Moje maminka špatně
chodila a když jsem k mamince na Žluticko přijela,poslala mne paní Holešovou navštívit.Bylo to někdy v 70tých letech .Vypravila jsem se někdy po poledni,šla jsem pěšky od autobusové zastávky rozcestí Udrč(ze silnice Žlutice-K.Vary).Cesta byla dlouhá-přes Udrč a Polom.V té době už tam byla přehrada,vesnice již neexistovala.,pouze kostel a hřibitov a paní byla sama ve velkém domě.Vyprávěla mi o sobě a říkala,že nechce odejít ,protože tam má pochovaného muže a hlavně svou milovanou dcerku.Odcházela jsem od ní večer,byla bez elektřiny a všude ticho a ponuro.Byl podzim.Dodnes vzpomínám na ty hrozné pocity.Dané místo jsem nenavštívila poprvé.Byla jsem zde na jaře v roce 1946 s mojí maminkou a babičkou německé rodiny Schoppových než byly vystěhovány do Německa.Ta babička šla na návštěvu do hostince ve Skokách.Ta rodina se také jmenovala Schoppovi. Byl to ten dům,kde bydlela paní Holešová.Jediné co si ze Skoků pamatuji,že tam byly domečky rozseté ve stráni , mnohokrát za život se mi objevovaly i ve snu.Maminka dělala staré paní pouze doprovod.Bylo to tam zcela jiné.Takže jsem byla někdy na pochybách ,zda si to dobře pamatuji .Bylo mne tehdy pět let.Vnučka,která psala v lońském roce seminární práci Stavební průzkum kostela ve Skokách z hlediska archtektury,mne utvrzuje,že si to dobře pamatuji.