V roce 1845 vyplula z Anglie ambiciózní expedice vedená Johnem Franklinem, jejímž cílem bylo objevit takzvanou Severozápadní cestu, která by propojila Atlantský a Tichý oceán mezi kanadskými arktickými ostrovy. Dvě lodě, HMS Erebus a HMS Terror, byly vybaveny na několik let plavby, přičemž posádku tvořilo 129 členů. Expedice však skončila katastrofou. Posádka zmizela v arktické ledové pustině a až po desítkách let bylo možné začít tragický osud badatelů rekonstruovat. Stále však nevíme přesně, co se stalo. Že ale mezi členy posádky došlo ke kanibalismu, můžeme zcela jistě potvrdit.
Dva vzkazy a jedno svědectví
Naposledy lodě spatřili velrybáři v Baffinově zálivu v červenci 1845. Poté, jakoby se po výpravě slehla zem. Ostatně v neprobádané ledové pustině lze jen těžko předpokládat, že by se snad objevili nějací svědci, kteří by nešťastný osud posádky mohli zdokumentovat a referovat o něm do Anglie.
Když už bylo v království jasné, že se zřejmě výprava nevrátí, vyšetřovatelé zahájili rozsáhlé pátrací mise. Do roku 1859 proběhlo více než 30 pátracích výprav, ale až právě v tomto roce byl na Ostrově krále Viléma objeven důkaz v podobě kamenné mohyly s kouskem ukrytého papíru, na němž byly dvě napsané zprávy. První z nich datovaná ke květnu 1847 nesla jen vzkaz, že je kapitán Franklin i posádka v pořádku. Druhá poznámka zněla hodně znepokojivě. Ta byla na lístek dopsána v dubnu 1848, tedy po kruté arktické zimě. Kdosi na lístek doplnil, že Franklin zemřel, stejně jako dalších čtyřiadvacet členů posádky. Kromě toho pisatel také uvedl, že obě expediční lodě jsou už 19 měsíců uvězněny mořským ledem.
Pátrání po zbytku posádky pokračovalo, přičemž vyšetřovatelé narazili na nečekané svědectví. Místní Inuité prý viděli členy posádky, kteří opustili loď a uchýlili se ke kanibalismu. Takové tvrzení velmi pobouřilo puritánské věřící Angličany. Navíc měla mít posádka v době, kdy je Inuité viděli, dostatečné zásoby jídla z konzerv. Vědci tak spekulují, že by příčinou hladovění mohly být špatně uzavřené plechovky, které by kromě hladu mohly způsobit i jiné zdravotní potíže. Nicméně to jsou jen domněnky.
Kanibalismus kvůli špatným konzervám?
Analýza antropoložky Anne Keenleysideové, jež v roce 1997 ostatky opětovně zkoumala, spekulace o možném kanibalismu potvrdila. Kosti na sobě měly škrábance i oděrky jasně dokazující snahu odstranit z nich maso, přičemž šlo o defekty, které nemohlo způsobit zvíře.
V roce 2014 pak tým vedený Douglasem Stentonem z University of Waterloo dokázal extrahovat DNA z některých dotčených kostí a začal pátrat po přeživších potomcích posádky s nadějí, že by snad dokázal identifikovat mrtvé. To se mu skutečně podařilo. Některé kosti totiž patřily Johnu Gregorymu, který byl inženýrem na palubě Erebusu.
V té době byly také téměř po dvou stoletích vypátrány oba vraky. Erebus byl nalezen v roce 2014 pouhých 11 metrů pod hladinou. Terror se nacházel o 100 kilometrů dále a vědci jej objevili o dva roky později. Pozoruhodná je skutečnost, že byly nalezeny daleko od místa, kde je námořníci zaznamenali jako opuštěné. Odplul s nimi zbytek posádky nebo je snad unášely mořské proudy? To už se zřejmě nikdy nedozvíme.
Jedním z nejnovějších objevů, který vrhá nové světlo na tragédii Franklinovy expedice, je identifikace ostatků kapitána Jamese Fitzjamese. Jeho ostatky byly identifikovány letos díky porovnání DNA jeho žijících příbuzných v Anglii. Smutnou zprávu pro potomky představuje skutečnost, že právě čelist jejich dávného příbuzného nalezená na Ostrově krále Viléma vykazuje mnohé stopy po kanibalismu.
I přes nejnovější poznatky zůstává mnoho otázek ohledně Franklinovy výpravy nezodpovězeno. Není jasné, jak dlouho se posádka pokoušela přežít po opuštění lodí ani kdo převzal velení po smrti Franklina v roce 1847. Vědci stále zkoumají, co se stalo během posledních dnů expedice, a snaží se zodpovědět otázky týkající se toho, jakým způsobem posádka fungovala, když jim začaly docházet zdroje a proč jim vůbec začaly docházet už v roce 1847. Jak jsme výše napsali, konzervy měly vystačit minimálně do roku 1848, ale při úspornějším režimu mnohem déle.
Na Franklina navázal Amundsen
Franklinova expedice tak zůstává jedním z nejznámějších příběhů v dějinách polárního průzkumu, a přestože mnoho záhad již bylo odhaleno, její tragický konec bude i nadále fascinovat vědce a širokou veřejnost.
Severní propojení mezi Atlantikem a Tichým oceánem, dnes známé jako Severozápadní cesta, bylo zmapováno až v roce 1906 norským objevitelem Roaldem Amundsenem. Amundsen s posádkou za tři roky proplul mezi složitě situovanými ostrovy na severu Kanady a úspěšně tak dokončil krok, který bohužel Franklin s posádkou nezvládl.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
