Analýza mušlí z hlubin severního Atlantiku naznačuje, že jeden z nejdůležitějších oceánských systémů planety prochází vážnou destabilizací. Severoatlantický subpolární vír, obrovský systém rotujících proudů přenášejících teplo z jihu na sever, se podle nové studie publikované v Science Advances chová „extrémně podivně“ a může se blížit bodu zlomu.
„Je to velmi znepokojivé,“ říká hlavní autorka studie publikované 3. října v recenzovaném časopisu ScienceAdvances Beatriz Arellano Nava z Univerzity v Exeteru. „Subpolární vír byl nedávno rozpoznán jako systém, který může projít náhlým převrácením. Pokud by zeslábl, mohlo by to přinést extrémnější počasí, zejména v Evropě, a zásadní změny v globálních srážkových vzorcích.“
Severoatlantický subpolární vír, jehož součástí je třeba Labradorský či Východogrónský proud, je klíčovou součástí Atlantické meridionální cirkulace (AMOC), která reguluje tok tepla mezi rovníkem a Arktidou. Pokud se subpolární vír oslabí, zpomaluje se i Golfský proud a tím se narušuje přenos tepla, jenž udržuje mírné klima v Evropě. Nové důkazy ukazují, že severoatlantický vír ztrácí stabilitu už od 50. let 20. století, což by mohlo znamenat, že systém se přibližuje stavu, kdy se proudění výrazně zpomalí. To by mohlo ovlivnit nejen klima na starém kontinentu, ale i počasí na celé severní polokouli.
Výzkumníci analyzovali chemické složení lastur škeblí Arctica islandica a Glycymeris glycymeris, které fungují jako přirozené záznamníky oceánských podmínek. „Lastury rostou vrstveně, podobně jako letokruhy u stromů,“ vysvětluje pro portál LiveScience Arellano Nava. „Z jejich složení můžeme vyčíst teplotu i salinitu vody v jednotlivých letech.“ Tým spojil 25 datových sad a vytvořil tak záznam vývoje víru za posledních 150 let.
Z dat vyplynula dvě výrazná období nestability – jedno kolem roku 1920 a druhé, které trvá od 50. let do současnosti. To první podle vědců souviselo s náhlým zesílením proudů po malé době ledové, kdy se severní Atlantik zotavoval z chladného klimatu. „Zdá se, že tehdejší nestabilita byla reakcí na oživení cirkulace po období ochlazení,“ uvedla Arellano Nava.
Podobný mechanismus by mohl působit i dnes, avšak tentokrát v opačném směru – nikoli k posílení, ale k útlumu proudění. Globální oteplování totiž ředí a ohřívá povrchové vody severního Atlantiku, čímž se narušuje tvorba husté vody, která běžně klesá ke dnu a pohání celý systém.
Ne všichni odborníci však s interpretací výsledků souhlasí. „Záznamy z mušlí jsou velmi cenné, protože umožňují sledovat změny v jednotlivých letech,“ upozorňuje David Thornalley z University College London, který se na studii nepodílel. „Ale vazba mezi těmito daty a fyzikálním stavem oceánu zatím není dostatečně prokázána, takže bych byl v závěrech opatrný.“
Navzdory těmto pochybnostem studie přináší důležitý signál. Pokud se subpolární vír skutečně blíží k bodu zlomu, mohlo by to být předzvěstí oslabení celé atlantické cirkulace. „Nevíme přesně, kde ten bod leží,“ říká Arellano Nava. „Ale to, že vír ztrácí stabilitu, je varováním, že změna může přijít rychle – možná dřív, než čekáme.“
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
