Když v květnu 1950 vyrazili Emil Højgård a jeho bratr Viggo kopat rašelinu na topení do slatin nedaleko dánské vesnice Tollund, narazili při práci na velmi dobře zachovalé tělo. Okamžitě zalarmovali policii, neboť předpokládali, že museli vykopat oběť poměrně nedávné vraždy. Policisté se však nenechali zmást. Moc dobře věděli o starších nálezech starověkých těl v místních slatinách, a tak místo specialistů z oddělení vražd volali archeology.
Oběť nebo zločinec?
Nalezené tělo na místě zkoumal profesor Glob z univerzity v Aarhusu. Nebývale zachovalý mumifikovaný muž byl přemístěn do Národního muzea v Kodani, kde ho podrobili detailnější analýze. Bylo zjištěno, že člověk, který v rašelině ležel na boku s koleny přitaženými k tělu, nezemřel přirozenou cestou, přestože výraz v jeho zachovalém obličeji vypadal velmi klidně. Tento třicátník byl asi před 2300 lety uškrcen koženým provazem, který měl omotaný kolem krku. Právě nástroj smrti a kožená čepice byla jeho jedinou výbavou pro cestu na onen svět. Jinak byl nahý.
Pro vědce je takto zachovalé tělo z doby, kdy ještě neexistovaly žádné písemné prameny, jakýmsi strojem času. Tollundský muž, jak se nebožtíkovi začalo říkat, o sobě dokázal posmrtně prozradit mnoho o jeho posledních chvílích, ale i o běžném životě. Jizvy na nohou ukazovaly na fakt, že musel často chodit bos. Jeho poslední stravou byla kaše složená asi z třiceti druhů různých semen a bylin, žádné maso.
Nejprve se odborníci domnívali, že šlo o zločince, ale tato hypotéza byla záhy vyvrácena. Tělo bylo pečlivě uloženo do nezvyklé polohy, mělo zavřená ústa i oči a jeho katům muselo zcela jistě dát práci odnést mrtvého do hlubin močálů. Nejpravděpodobnější verzí se jeví obětování bohům. Tomu odpovídá i místo uložení v rašelině. Pro dobu želenou bylo vcelku běžné pochovávat oběti do řek, jezer nebo močálů.
Stejně tak byl obsah jeho žaludku podle vědců neobvyklý, protože obsahoval velké množství námele, který se vytváří v rozkládajících se obilovinách a ve velkém množství způsobuje halucinace, což zřejmě bylo záměrem před smrtí. Některé zdroje uvádějí, že se Tollundský muž mohl stát obětí rituálu spojeného s oslavou zimního slunovratu. Tomu by napovídala i absence ovoce a zeleniny v jeho žaludku. Navíc bývaly tyto rituály velmi krvavé.
Nejzachovalejší mumie
Tělo Tollundského muže zůstalo velmi dobře zachováno z důvodu nedostatku kyslíku v rašelině. Rozklad se tak v podstatě zastavil. Bohužel konzervační techniky na počátku padesátých let minulého století nebyly moc vyspělé, a tak vyvstala otázka, jak s ním naložit. Nakonec došlo k rozhodnutí, že bude uchována pouze hlava, která byla dva roky vystavena v muzeu v Silkeborgu, kde je k vidění dodnes s replikou celého těla položeného v jeho původní poloze.
Jak už jsme psali na začátku článku, dánské močály vydaly i jiná pravěká těla. V roce 1938 byla nalezena takzvaná žena z Ellingu. Byla rovněž zardoušena a její ostatky jsou k vidění ve stejném muzeu jako Tollundský muž. Jiná těla byla objevena ještě dříve, údajně jich mohlo být až 150 a všichni tito nebožtíci, mezi nimiž byly i děti, zemřeli násilnou smrtí. Bohužel se ze starších nálezů nedochovalo téměř nic. Je možné, že byl Tollundský muž posledním objevem v těchto bažinách, který vydal svědectví z dávného světa. Proto je jeho nález tak ceněný. Nikde na světě se totiž nenašel tak zachovalý exemplář hlavy pravěkého člověka.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
