Opuštěná města působí děsivě, ale zároveň přitahují dobrodruhy, kteří si svoji cestu rádi okoření větší či menší dávkou adrenalinu. V případě modrého azbestu ale zrovna nejde o to správné „koření“. A právě tato surovina stála za vznikem i zánikem australského městečka Wittenoom, dnes nejznečištěnějšího místa jižní polokoule. I přes extrémní nebezpečí a varování australské vlády sem čas od času míří turisté lačnící po podivných zážitcích.
Město, které oficiálně neexistuje
Wittenoom se nachází v Austrálii asi 13 hodin jízdy z Perthu. Pro místní je to prokleté místo. V roce 2007 přestalo oficiálně existovat. V důsledku extrémního zamoření karcinogenními látkami se australská vláda rozhodla oblast zcela uzavřít a zajistit, aby ji nikdo nenavštěvoval. To se víceméně daří, ale jak jsme uvedli výše, přesto ne zcela stoprocentně. Většina domů byla stržena, ze všech ukazatelů u silnic byl nápis Wittenoom odstraněn, bylo zrušeno poštovní směrovací číslo a kolem města jsou rozmístěny cedule upozorňující na smrtelné nebezpečí ve vzduchu.
Zabiják modrý azbest
Wittenoomský modrý azbest se začal těžit v roce 1938 a až do roku 1966, kdy byly doly uzavřeny, žilo v městečku asi 20 000 lidí, převážně horníků a jejich rodin. Jenže azbest je silně karcinogenní látka a i při relativně krátkém kontaktu dokáže vážně poškodit zdraví či zapříčinit smrt. Modrý azbest je vůbec nejškodlivější. Stovky horníků kutajících dennodenně tuto nebezpečnou surovinu jen s minimální ochranou dýchacích cest zemřely na rakovinu plic či další choroby spojené s těžbou. Neoficiální statistika hovoří až o dvou tisících zemřelých. Jenže o škodlivosti azbestu se začalo uvažovat až na počátku 70. let minulého století. Důl totiž nebyl uzavřen v souvislosti s nebezpečím, který azbest představuje, ale z ekonomických důvodů.
Po uzavření dolu se začalo město vylidňovat. V roce 1989 na takzvanou Wittenoomskou tragédii upozornil novinář Ben Hills s knihou Modrý vrah, která pojednává o osudech místních horníků. Ještě kolem roku 2000 žilo ve Wittenoomu asi 30 obyvatel. Paradoxně se jim dařilo, protože většina z nich byli podnikavci lačnící po zisku a do „města duchů“, jak jej nazývali, lákali turisty, kterým nabízeli nocleh či suvenýry, z nichž rozhodně za zmínku stojí plechová cedulka s nápisem „Byl jsem ve Wittenoomu a přežil jsem“. Jenže jak je známo, azbest nezabíjí okamžitě, ale jeho vlákna tiše čekají v dýchacích cestách až najednou udeří. V roce 2006, kdy bylo město odpojeno od elektrické sítě, bylo ve Wittenoomu evidováno pět obyvatel.
Sanace zatím není možná
Australské úřady již dlouhou dobu zvažují sanaci dolů, nicméně ani tak extrémně nákladný projekt by nemusel problém vyřešit. Nikdo totiž netuší, kolik je v okolí prozatím ukrytých skládek jedovatého odpadu, ze kterého se postupně uvolňují nebezpečná azbestová vlákna do ovzduší. Australané se tak pokusili Wittenoom vymazat z map, což v digitálním věku samozřejmě nejde, a tak informace o „zajímavém“ městě kdesi v odlehlé části Austrálie kolují po sociálních sítích a internetových fórech. Do města, kde hrozí neviditelná smrt, se tak vypravují lidé z tak nepochopitelných důvodů, jako je třeba fotka na Instagramu.
Wittenoom je tak bolestnou připomínkou minulosti. Zemřelí horníci, kteří dřeli dlouhé směny ve stísněných prostorech dolů, nemají památníky jako vojáci padlí ve válečných konfliktech, přesto si nezaslouží být zapomenuti.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
