Rok 1980 se nesl ve znamení dvou leteckých neštěstí, která vystrašila Evropany. Nejprve v březnu po poruše motorů havaroval poblíž Varšavy stroj polských aerolinek, v červnu se pak zřítil do moře italský letoun spojující Boloňu a Palermo. Dohromady přišlo o život 168 pasažérů, přičemž nehody nikdo nepřežil. Zejména příčina italské tragédie, označované jako ustický masakr, zůstává stále nevyjasněná, protože ve skládačce, která by vysvětlila, jak vše bylo, chybí několik dílků.
Podívej, znělo poslední slovo pilota
Měl to být běžný přelet nad Tyrhénským mořem. 27. června 1980 nastoupilo na pravidelnou linku Itavia 870 mezi severoitalskou Boloňou a sicilským Palermem 77 cestujících, další čtyři osoby tvořila posádka. Bylo pěkné počasí a nic nenasvědčovalo problémům.
Letoun McDonnell Douglas DC-91 sice se zpožděním, ale bez problémů odstartoval po osmé hodině večerní z boloňského letiště Guglielmo Marconi a mířil na jih. O necelou hodinu později se hlásil rádiem kontrole v Římě. Jenže během letu nad Tyrhénským mořem se něco stalo. Posádka neodpovídala na volání z cílového Palerma a neodpovídala ani jiným kontrolním věžím v dosahu. Osm minut po plánovaném přistání byla vyhlášena letecká pohotovost a začalo pátrání po letadle. Z Palerma vystartoval vrtulník a zapojeny byly i armádní stíhačky a plavidla. První trosky a několik těl našly pátrací týmy až za rozbřesku poblíž ostrova Ustica, kde moře dosahuje hloubky více jak 3 kilometry.
Okamžitě bylo zahájeno vyšetřování nehody. Na základě ostatků, který byly nalezeny na hladině, se nejpravděpodobnějším vysvětlením jevila technická závada, v jejíž důsledku došlo k roztržení trupu. Mrtví totiž zřejmě nejprve upadli do bezvědomí v důsledku nedostatku kyslíku a zemřeli až při nárazu na mořskou hladinu. Nic moc nevysvětlila ani černá skříňka s posledním záznamem komunikace posádky. Piloti vedli běžný hovor, načež jeden z nich italsky řekne „Gua…“. Tím záznam končí. Zřejmě šlo o slovo„guarda“, česky „podívej“. Pilot mohl spatřit něco zvláštního na přístrojích, případně i venku.
Mravenčí letité vyšetřování
Během dlouhého vyšetřování se začalo spekulovat o možnosti, že letoun mohl být nechtěně sestřelen zbloudilou raketou. V oblasti měly v té době často cvičení stroje NATO, ale pronikaly sem i libyjské stíhačky, které často narušovaly evropský prostor. Navzdory této indicii byla oficiální zpráva o příčině nehody mnoho let odkládána, což samozřejmě vedlo k nespokojenosti rodin obětí i široké veřejnosti.
V roce 1987 rozhodla italská vláda o vytažení vraku z hloubky 3 700 metrů. Čtyři roky trvalo, než bylo letadlo z 96 % znovu sestaveno, nicméně ani mravenčí práce vyšetřovatelů na otázku, co způsobilo pád letu Itavia 870, nedokázala dát jednoznačnou odpověď. Jenže skládanku nepředstavovalo jen sestavování letadla. Do sebe začínaly pomalu zapadat i nepřímé důkazy. Jeden z italských armádních pilotů totiž v den neštěstí nahlásil stav nouze. Proč? To NATO ani italská armáda nikdy nevysvětlila. Měsíc po nehodě se u sicilského pobřeží vyplavily i trosky, které evidentně nepatřily letounu. Také záznamy z armádního radaru byly podezřelé, vyšetřovatelům byla nejprve předložena data z jiného dne a až po urgenci byla odtajněna ta správná, nicméně s vystřiženými částmi, aniž by někdo dokázal vysvětlit, proč důležité informace chybí.
Na počátku devadesátých let minulého století snad už žádný z vyšetřovatelů nepracoval s verzí technické závady, nicméně spolupráce s armádou nebyla jednoduchá. Vojenští představitelé vše samozřejmě vysvětlovali tak, že nesmí prozradit důležité informace, které by se mohly dostat k neoprávněným osobám.
Měl být cílem Kaddáfí?
Mezitím italský premiér Francesco Cossiga přišel s teorií, že se letoun stal nechtěným cílem francouzských stíhaček. Splést si jej piloti měli s jiným letadlem, na jehož palubě údajně seděl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Ten se skutečně osudný večer v oblasti pohyboval. Tuto verzi podpořil v roce 1999 italský soud, který ve své závěrečné zprávě uvedl, že letadlo bylo buďto sestřeleno, nebo zničeno bombou umístěnou uvnitř stroje. Soud také uvedl, že vyšetřování bylo v souladu s požadavky NATO, ale záměrně jej mařila italská armáda a příslušníci tajných služeb.
K incidentu se však nikdo nepřiznal. Po dalších soudních tahanicích a dlouhém vyšetřování došel v roce 2013 nejvyšší italský kasační soud k podobnému závěru, že byl letoun pravděpodobně sestřelen italským, francouzským nebo americkým stíhačem, který sledoval libyjské vojenské letadlo. Až tehdy, tedy po 33 letech, dostali pozůstalí obětí, mezi nimiž byly i děti, nárok na odškodnění od italské vlády. Soud také rozhodl, že Itálie měla jednoznačně zabezpečit vzdušný prostor pro civilní let.
Nicméně i v závěru soudu stálo slovíčko „pravděpodobně“, což vedlo k dalším pochybnostem třeba o teroristickém útoku. V září roku 2023 prohlásil bývalý italský premiér Giuliano Amato, že incident se proměnil v tragédii během francouzského plánu na sestřelení Kaddáfího letadla. Nicméně ani jeho slova nikdo nepotvrdil, a tak kdo „ustický masakr“ inicioval, kdo dal rozhodnutí střílet a proč se veřejnost nedočkala stoprocentní pravdy, to stále nevíme.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
