Mojžíš, exodus z Egypta versus fakta

Jedna z nejvýznamnějších událostí židovského národa je útěk z egyptského otroctví a následná cesta do zaslíbené země. Izraelité věřili, že jsou vyvoleným národem, který má v budoucnu důležité poslání a také věřili, že je Jahve měl ve velké lásce a díky tomu je nakonec zavedl do Kanaánu. Událost vyjití z Egypta, neboli exodus, je do dnešní doby oslavována a připomínána zejména v židovských svátcích Pesach a Macot, ze kterých vzešly křesťanské Velikonoce.

Historický Mojžíš – fikce nebo realita?

Mojžíš je podle některých vědců postava, která podlehla procesu mytologizace minulosti. Historici, kteří se po několika staletích rozhodli sepsat Mojžíšovu minulost, byli spíše teologové, kteří měli na dějiny Izraelitů vlastní náboženské hledisko a neobtěžovali se uvést ani jméno faraóna, který v době exodu vládl. Podle vědců jde buď o faraona Ramesse II., ale pravděpodobněji o Merenptaha. Příběh, který dávní historici sepsali do svatých knih rozhodně nebyl vyložen kritickou metodou, a tak vše co se do jejich doby dochovalo, brali jako samozřejmou pravdu.

Neznamená to však, že je Mojžíš vymyšlená postava. Vědci jsou v tomto soudu opatrní, protože již mnoho archeologických nálezů potvrdilo mýty a legendy. Jako příklad může posloužit antický vůdce Solón. Proto je více než pravděpodobné, že z řad Izraelitů vzešla opravdová osobnost, schopná stmelit svůj lid v jedinou organizaci a úspěšně jej převést pouští přes Sinaj do Kanaánu. Tak velká událost nemohla být zapomenuta a její vůdce byl předurčen stát se prorokem a legendárním hrdinou.

Legendy nevyvracejí nadpřirozené úkazy, proto je postava Mojžíše opředena řadou zázračných událostí. Stejně tak ale nevyvracejí možnost, že Mojžíš skutečně existoval. Historický fakt útěku z Egypta nelze plně prokázat, protože ho žádné egyptské kroniky ani jiné písemné prameny nezmiňují. Vědci tedy musí používat deduktivní metodu ke zjišťování stop v těžko čitelných historických pramenech.

Mojžíš se údajně narodil Izraelským rodičům v Egyptě. Bylo to pravděpodobně ve třináctém století před naším letopočtem za vlády XIX. dynastie faraónů. V té době platilo nařízení zabíjet všechna novorozeňata, která se narodila Izraelským rodičům. Důvod tohoto nařízení lze vysvětlit vládou faraona Ramesse II., který byl posedlý válčením a výstavbou pompézních staveb. Do té doby se přehlížená menšina Izraelitů ocitla trnem v oku místnímu obyvatelstvu, které se v oblasti delty Nilu kumulovalo, protože nároky faraona vyžadovaly velkou pracovní sílu i mnoho administrativních pracovníků. Delta se přelidnila a mnoho Izraelitů bylo nuceno přestat chovat dobytek a začít s drobným obchodem ve městech. Jejich obchodní obratnost vedla k nenávisti egyptského obyvatelstva, která vyústila v absurdní příkaz v podobě vyvražďování novorozeňat.

Mojžíšovi rodiče údajně syna zachránili tím, že ho pustili v košíku po Nilu. Poté jej na vodě nalezla faraonova dcera. Tak se mu dostalo vychování na faraonově dvoře, ale jako příslušník jiného národa cítil soucit s Izraelity.  Během sporu, kdy hájil otroka, zabil faraonova služebníka a musel utéci mimo Egypt. V té době se mu zjevil v hořícím keři Bůh, který ho poslal zpět do Egypta, aby vyvedl Izraelity do své země. Mojžíš se tak stal pastýřem svého lidu. Pro dobro celku riskoval svůj život i své postavení. Přestože byl vychováván v blahobytu, tak neztratil smysl pro spravedlivé jednání a za své bratry cítil morální odpovědnost. Tyto jeho vlastnosti se staly základem jeho vůdcovského poslání.

Činil Mojžíš zázraky nebo jeho činy lze logicky vysvětlit?

Během kritické analýzy textů Pentateuchu vědci zjistili, že jde o „slepenec nejrůznějších zpráv pocházejících z doby od 9. do 4. století př. n. l.“ Text proto nelze připsat jen Mojžíšovi. Vědci se zaměřili na domnělé Mojžíšovy zázraky popisované v Pentateuchu a zjistili, že v mnoha případech jde o jevy, které mají zcela racionální vysvětlení. Mojžíš, který žil čtyřicet let v poušti po boku kmene Madianitů, se naučil, jak přežít v extrémních podmínkách a tyto dovednosti a znalosti použil v praxi při exodu. Jeho druzi byli naučeni usedlému životu v Egyptě, a proto museli některé Mojžíšovy činy považovat za zázraky. Také nelze vyloučit, že i sám Mojžíš prezentoval své činy jako nadpřirozené, aby si získal od pověrčivých Izraelitů respekt a pokoru.

Hořící keř a zázračná voda

Keř, který Mojžíšovi vzplanul před očima, však jeho výmysl nebyl. Dnes můžeme zcela jistě potvrdit, že takový keř opravdu existuje. Jde o keř dyptam, který vylučuje éterický olej a ten může na přímém slunci vzplanout. Své znalosti tvrdých přírodních podmínek jistě využil i při nasycení svého lidu tamaryškovou pryskyřicí. Tato rostlina vylučuje nasládlou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne a má podobu bílých kuliček. Tyto kuličky jsou plné výživných látek. Pro neznalé Izraelity se to mohlo jevit jako malý zázrak. Stejně tak na ně musel působit Mojžíšův úder holí do skály, ze které následně vyvěral pramen vody. Tuto praktiku dodnes používají beduíni. Vědí, že se pod vápencovým povrchem udrží dešťová voda i při dlouhém suchu. Voda, kterou okusili Izraelité, byla hořká, a tak Mojžíš hodil do pramene větev a voda rázem zesládla. Pro tuto událost lze také nalézt racionální vysvětlení. Chemický rozbor vody z okolí Marathu odhalil stopy síranu vápna, který způsobuje hořkost vody. Beduíni dokáží vodu zbavit hořkosti díky keři elwah. Tento keř obsahuje kyselinu šťavelovou, díky které se síran usadí u dna a voda dostane normální chuť.

Deset ran egyptských

Deset ran egyptských, tedy deset tragických událostí, které údajně postihly Egypt v době před exodem, je také připisováno Mojžíšovi. Čas ukázal, že vyjma desáté rány, byly tyto události v Egyptě poměrně častým jevem. Například červenou barvu Nilu pravidelně způsobují usazeniny z etiopských jezer. Často se v okolí řeky množí žáby, sarančata a hmyz, což pro rolníky znamená pohromu. Co se týče nečekané tmy ve dne, tak tu lze také vysvětlit. Jejím původcem je vítr zvaný scirocco, který dokáže zvednout tolik písku, že jím zahalí oblohu tak, že je ve dne tma jako v noci. Podle bible tyto a další pohromy způsobil Mojžíš, aby ve faraonovi vzbudil obavu o svůj národ a nechal Izraelity v poklidu. Právě Izraelité byli tak pověrčiví, že mohli snadno dospět k závěru, že je Mojžíš kouzelník. Některým egyptským kněžím také byli  připisovány nadpřirozené schopnosti, a tak i sám faraon mohl uvěřit, že pohromy na jeho zemi poslal Mojžíš. Můžeme však pracovat i s hypotézou, že všechny tyto pohromy nenastaly v krátkém časovém intervalu. Mýtotvorné schopnosti lidstva fungují tak, že dochází ke zlehčování času, a tak k událostem sice mohlo dojít, ale ve větším časovém rozmezí.  Mezi lidmi se tyto události zachovaly v paměti skrze vyprávění. Jak plynula doba, tak se časová vzdálenost mezi jednotlivými událostmi zkracovala a postupně došlo k jejich synchronizaci. Izraelité toho mohli využít k vyzdvižení Mojžíšovy moci a za tvůrce tragédií označili jeho.

Desátá rána údajně způsobila smrt prvorozených egyptských dětí a domácích zvířat. Pokud se něco podobného stalo, tak je jisté, že to muselo vzbudit ohlas v lidové fantazii a zvláště u Izraelitů. Právě pro ně je prvorozený potomek hlavním dědicem a pokračovatelem rodu. Úmrtí prvorozeného je tak větším neštěstím, než je smrt mladších potomků. Tato legenda nejspíše vznikla na základě řádění nějaké epidemie, která postihla dolní Nil, kde se zdržovali egyptští obyvatelé. K Židům, žijícím severněji, už epidemie nepronikla.

Exodus přes Rudé moře

Největší tajemství samotného exodu je útěk suchou nohou skrze Rudé moře. Dnešní vědci se přiklání k variantě, že se Mojžíš a jeho lidé vydali skrze Hořká jezera, která se nacházela v místech dnešního Suezského průplavu. Toto místo, jak dokázal geologický průzkum, bylo plné močálů a mělkých zálivů s úzkými pruhy pevniny. Mojžíš mohl znát cestu skrze tuto oblast, kdežto Egypťané se ve svých těžkých bojových vozech mohli v bludišti močálů snadno ztratit. Pokud foukal severní vítr, tak mohl do jezer nahnat vodu z moře a egyptské vojsko zaplavit. Další a věrohodnější varianta je, že si Izraelité krátili cestu přes jezero Sirbonis, které často vysychá a od Středozemního moře ho odděluje jen úzký pás pevniny. Jsou doložené případy, kdy se při bouři na moři přihnala voda skrze šíji a jezero rychle zatopila. Přesně to se mohlo stát Egypťanům a pokud to Izraelité viděli na vlastní oči, tak se nelze divit, že onu zkázu připisovali Mojžíšovi.

Přes toto všechno je vysoce pravděpodobné, že skutečně existoval vůdce jménem Mojžíš, který vyvedl svůj izraelský lid ze zajetí. Díky ústní tradici ztratil reálné rysy historické postavy, ale zůstal symbolem osvobození a boje o nezávislost.