velikonoce

Současné křesťanské Velikonoce připomínají Kristovu smrt a následné zmrtvýchvstání. Abychom však porozuměli Velikonocím jako celku, je nutné vysvětlit význam dvou starých židovských svátků, které jsou původně oslavou jara.


Židovské svátky Pesach a Macot

Významný svátek Pesach vychází z nomádského obyčeje obětovat na jaře mladého samečka ze svého stáda a následně jeho krev rozetřít po tyčích stanů a jeho maso sníst. Tento rituál měl do kmene vnést klid a ochranu před zlými duchy. Židé na znamení Boží ochrany, která započala v Egyptě při židovském exodu, obětovali beránka a jeho krví potřeli rám dveří, což mělo zaručit ochranu před zkázou. Pro Židy se svátek Paschy stal znamením záchrany z egyptského otroctví. Samotné slovo Pesach pak znamená přejití nebo projití.

Stejně důležitý je i svátek Macot, původně zemědělský obyčej, při kterém se zasvěcoval božstvu první snop ječmene a jedl se sedm dní pouze nekvašený chléb, dokud nebylo z nové mouky kvašené těsto. Pro Židy Macot symbolizuje rychlý útěk z Egypta, při kterém jim nestihl ani chléb vykynout. Obě tyto události si Židé spojili v jednu velkou oslavu, která se začala konat pravidelně každý rok. Pro Izraelity se oba svátky staly symbolem a vzpomínkou na událost spásy, jež pro ně egyptský exodus znamenal. Cítili tak spojení s Bohem a jeho spasitelským jednáním a vytvořili tak předobraz pro spásu člověka od zotročení a zla.

Velikonoce jsou oslavou nezměřitelného činu Ježíše Krista

Ústředním pramenem spásy všech lidí všech dob je Kristovo umučení a zmrtvýchvstání. Bůh přijal jeho poslušnost ke smrti jako oběť pokání a smíření a takto jej oslavil. Druhý vatikánský koncil (1962 – 1965) označuje toto Ježíšovo dílo jako velikonoční tajemství (mysterium paschale), protože právě v době konání židovského svátku Pascha byl Ježíš ukřižován. Stejně tak jako byli Izraelité zachráněni z egyptského otroctví a přivedeni do zaslíbené země, tak Ježíš prošel mořem utrpení a zavedl tak nový lid Boží k milosti s Otcem. Slovo tajemství však nesmíme brát jako označení něčeho tajemného či mystického, nýbrž jako nezměřitelný Ježíšův čin, který zahrnuje nejsvětější triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána.

Ježíš
Ústředním motivem Velikonoc je utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Kristovo velikonoční tajemství se stalo jedinečnou historickou událostí, která si získala trvalého působení, neboť Kristus je v církvi stále přítomen a především pak v liturgických úkonech. V Písmu svatém se píše: “Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.” V těchto úkonech Kristus dál působí a jeho činy tak dále žijí prostřednictvím církve. A právě Velikonoce jsou samotným srdcem liturgického kalendáře.

První písemné prameny, které dokládají oslavy Velikonoc a o které se lze opřít pocházejí až z druhé poloviny druhého století. V takzvaném sporu o Velikonoce, který řešila církev, šlo o otázku, zda se má památka slavit nezávisle na určitém dni týdne, dle židovské tradice vždy o 14. nisanu, nebo až první neděli po tomto dni. První jarní úplněk připadá právě na 14. nisan . Spor ohledně data Velikonoc ukončil v roce 325 koncil v Niceji, na kterém bylo rozhodnuto, že se svátek bude řídit podle cyklů měsíce a bude se slavit vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Pokud připadne první jarní úplněk na neděli, bude se slavit až následující neděli. Verdikt potvrdil způsob slavení, který byl doposud typický pro Řím, kde lidé kladli důraz na Kristovo zmrtvýchvstání. Způsob, který byl ve sporu zamítnut, byl typický pro Malou Asii a Sýrii, kde lidé kladli důraz na Ježíšovu smrt.

Velikonoce se tak staly kolísavými svátky, jejichž termín připadá na období od 22. března do 25. dubna. Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965 se mimo jiné pokoušel stanovit pevné datum pro Velikonoce, ale s ohledem na ostatní pravověrné církve se nakonec od tohoto úmyslu ustoupilo a Velikonoce zůstaly v časově nezměněné podobě.

Původ slova Velikonoce

Zajímavý je i vývoj slova Velikonoce. Latina a další románské jazyky převzaly aramejský a řecký výraz Pascha, který je odvozený z hebrejského názvu Pesach. Český název symbolizuje velkou noc a toto nebo podobné označení používá i řada dalších slovanských jazyků.

Průběh oslav Velikonoc

Velikonoce jako oslava, při které se připomínají všechny tři dny (triduum) utrpení, smrti a vzkříšení Krista, se začínají takto slavit pozvolna od čtvrtého století. Dříve se oslava vztahovala pouze na jeden den. Ta pak probíhala držením půstu do půlnoci a smutkem nad Ježíšovou smrtí. Po půlnoci se začalo oslavovat jeho zmrtvýchvstání.

Současná podoba oslavy Velikonoc podle křesťanské tradice začíná obdobím čtyřicetidenního půstu, které trvá od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Poslední postní neděle se nazývá Květná. Smyslem půstu, který je známý již z pohanských dob a židovského náboženství, je očištění těla a posílení modlitby. Také posiluje tělo na různé náboženské úkony, jako je například křest. Dále má pomoci chudým díky vlastní úspoře. Během půstu je dovoleno pouze jedno jídlo večer a nesmí se jíst maso, víno, mléko, máslo, sýr a vejce.

Velikonoční vajíčka
K současným Velikonocím patří barvení vajíček.

Samotné Velikonoce začínají na Zelený čtvrtek večer, který již patří k prvnímu dni velikonočního tridua (třídenní), Velkému pátku. Předvečer prvního dne Velikonoc hraje významnou roli, protože odkazuje na Ježíšovu Poslední večeři a jeho utrpení na Olivové hoře. Zároveň tak navazuje na židovskou představu, že nový den začíná již při západu slunce dne předchozího. Na západě bylo součástí večerní mše umývání nohou dvanácti starcům nebo řeholním bratřím. Tento úkon byl spojený s poslední večeří Ježíše, kdy on sám umýval nohy apoštolům. Tento zvyk však postupně zanikl.

Na bohoslužbě se vybírají příspěvky pro chudé a je zakončena vyzváněním zvonů, které se odmlčují až do Bílé soboty. Zvuk zvonů nahrazují o Velikonocích řehtačky a na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích, jejichž používání symbolizuje vyhánění Jidáše. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století a je pravděpodobně odvozen od roucha, jež se v té době používalo. Toho dne se měla jíst pouze zelená strava, aby byl člověk zdráv.

Velký pátek je považován za den smutku a postu a nekoná se žádná mše. Bohoslužba je složena pouze ze čtení textů a zpěvu. Důležitá součást pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Tento zvyk je známý již od čtvrtého století. V západní církvi se tradice půstu přenesla na všechny pátky a soboty. Během půstu se nesmělo jíst ani pít, zákaz neplatil pouze pro nemocné a těhotné ženy. První křesťané nedodržovali žádné bohoslužby a pátek byl střídmou oslavou. Zlom nastal až v protireformační době, kdy se zvýraznil smysl tohoto dne, kdy je třeba myslet na spásu.

Na Velký pátek se dodržovala také řada lidových tradic, z nichž některé přetrvávají do současnosti. Lidé vstávali před východem slunce a umývali se v potoce, aby tak předešli nemocem. Také se nesmělo nic dělat se zemí a nesmělo se prát prádlo. Někde chodili chlapci s košíkem a klapačkou a sbírali vajíčka po staveních. Tam říkali verše o tom, že honí Jidáše. V některých oblastech byly populární takzvané pašijové hry, což byla amatérská divadelní představení, která většinou přibližovala události Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. V některých oblastech byly tyto hry prostoupené humorem a veselostí. S Velkým pátkem byla spojena víra v magii a zázraky. Kolovaly povídačky o tom, že se toho dne otevírá země a odkrývá své poklady, nebo že vodníci vycházejí na souš a jezdí na koních.

Bílá sobota je posledním dnem postní doby, je dnem přísného postu a nekonají se žádné bohoslužby. Večer se lidé scházeli k takzvané velikonoční viligii, nočnímu bdění v kostele. Do půlnoci se smutnilo nad Kristovým spočinutím v hrobě a po půlnoci se začalo radovat z Kristova vzkříšení. Před začátkem vigilie se posvětil oheň, od něho se zapálila velikonoční svíce zvaná paškál a poté se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem. V našem prostředí byl na mnoha místech zvyk uhasínat doma všechna ohniště. Před kostelem, kde se světil oheň, hodila hospodyně na hranici vlastní kus dřeva a když kněz oheň posvětil, tak domů přinesla žhavý oharek a zapálila jím nový oheň. Z oharků se také sestavovali malé křížky, které se nosily na pole, aby mělo úrodu. Někde se uhlíky dávaly za trámy domu jako ochrana před požárem. Proč se říká tomuto dni Bílá sobota je nejasné. Název může být odvozen od barvy roucha novokřtěnců, připravujících se na večerní křest o vigilii, nebo od velkého úklidu a bílení domácnosti před sváteční nedělí.

Velikonoční trh
Velikonoční trh

V neděli na Boží hod velikonoční končí dlouhý půst a slaví se vzkříšení Krista. Během tohoto významného dne se provádělo svěcení pokrmů, zvláště beránka, vajec, mazance, ale také se světil chléb a víno. Svěcení těchto potravin mělo kromě symbolického významu také význam praktický. Rychlý přechod k tučné stravě by mohl přivodit komplikace, a proto se světila potrava, která měla tělo postupně připravit na běžnou stravu. Praktiky se svěcenou potravou se různily podle oblastí. Například na Chodsku jedli věřící posvěcený pokrm ve stoje a ve východních Čechách obětoval hospodář vždy kus posvěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla úroda. Současní katolíci a pravoslaví stále světí své pokrmy. Pokud bychom se zaměřili na obsah těchto pokrmů, tak čím více bychom postupovali na východ, tím rozmanitější a objemnější by tyto pokrmy byly. K velikonočnímu hodu patří hlavně beránek, který byl podle Bible obřadním pokrmem Židů před jejich exodem z Egypta. Pro křesťany symbolizuje beránek čistou oběť a je podobenstvím Spasitele.

Velikonoční pondělí je pro český lid nejvýznamnějším dnem cyklu, přestože se k němu neváží žádné významné liturgické úkony. Nejznámější a nejrozšířenější zvyk se váže k velikonoční pomlázce, která je nejčastěji upletena z vrbového proutí a zdobena stuhou. Společně s barvením vajíček – kraslic, je tento zvyk velmi starý. Původně šlo pravděpodobně o magický obřad, kterého se účastnili pouze dospělí. Postupem času se proměnil v zábavu a vyvinul se do podoby, která se v určitých oblastech udržuje do současnosti. Zpočátku chodívali mládenci za děvčaty se spletenými pomlázkami, šlehali je jimi a dostávali za to malovaná vajíčka. Vejce je už od pohanských dob symbolem života a snad právě proto je spojováno se svátky jara. Podoba tohoto veselí se může lišit v závislosti na kraji. Na Chodsku a Boleslavsku šlehal hospodář celou rodinu, aby nebyl nikdo líný. Jinde děvčata polévala mládence vodou, nebo chodila s pomlázkou v úterý. Dnes chodí s pomlázkou spíše děti. Podoba pomlázky je dlouhou dobu stále stejná. Podle vzpomínek pražského kazatele Konráda Waldhausera, který žil ve 14. století, se manželé a milenci v pondělí a v úterý velikonoční šlehali metlami spletenými z větviček, které byly ozdobeny stuhou.

Legenda o vzniku malovaných vajíček a kraslic

Vznik malovaných vajíček a kraslic vysvětluje legenda z Blešna u Hradce Králové. Podle ní poprosili Ježíš se svatým Petrem při svém chození světem jednu hospodyni o kousek chleba. Hospodyně měla pouze vejce, která upekla v teplém popelu a hosty jimi nakrmila. Po jejich odchodu se skořápky proměnily ve zlato. Když se opakovala stejná situace s jinými hosty, už se nic takového nestalo. Hospodyně proto začala na výroční den této návštěvy rozdávat vajíčka pocestným.

Velikonoce a zajíček

S Velikonocemi je v současnosti spjato i zobrazování zajíčka. Tento zvyk pochází z německého prostředí a na konci 19. století se rychle rozšířil. V českém prostředí se ujal díky povídce K. Schmidta, která se jmenuje Kraslice a vypráví o zajíčkovi, který pro hodné a poslušné děti snáší v poli malovaná vajíčka. Od té doby se zajíčci začali objevovat v pekárnách a cukrárnách.

Velikonoční zajíček
Zvyk zobrazovat o Velikonocích zajíčka pochází z Německa.

Letnice neboli doznívání Velikonoc

Největší křesťanský svátek doznívá v takzvaném padesátidenní. Podle židovské tradice je známo, že velké události potřebují pomalé a postupné zklidnění a utichnutí. Po triduu se v následujících padesáti dnech (sedm týdnů) slaví Kristovo velikonoční tajemství. V češtině se padesátidenní označuje jako Letnice či Svatodušní svátky. Toto období má osm nedělí, z nichž první neděli se říká Bílá. Ta je dnes často dnem prvního slavnostního svatého přijímání. Bílá barva je typická pro celý týden od neděle, kdy se oslavuje zmrtvýchvstání Krista, do Bílé neděle. Nově pokřtění nosili bílé roucho, které měli na sobě po celý týden. Věřící museli odpočívat a denně se účastnit bohoslužby. Dříve se také slavil výroční den křtu dětí, ale tento zvyk se vytratil. Prvnímu týdnu po největší oslavě se také říká Malý oktáv. Velký oktáv je čtyřicet dní, během kterých vzkříšený Ježíš pobýval na zemi se svými žáky a poté vystoupil na nebesa. Padesátý den vrcholí Svatodušní nedělí a ta je také závěrem velikonoční doby.

Největší křesťanské svátky jsou Velikonoce

Většina dnešní západní společnosti považuje za dominantní svátky Vánoce, ale právě Velikonoce jsou největším svátkem křesťanů a jejich prostřednictvím každoročně ožívá mystérium znovuzrození. Udržuje se v nich památka na velké činy Ježíše Krista, a přestože se podoba Velikonoc postupem času a podle lokality mění, jejich smysl je křesťany stále udržován. Velikonoce jsou pro ně svátky naděje a vykoupení.





Další čtení