Smrt Chattertona
Obraz Henryho Wallise s názvem Smrt Chattertona zobrazuje výjev po pozření arsenu. Zdroj: Volné dílo, Wikimedia

Arsen má mezi jedy výjimečné postavení a v minulosti často sloužil nekalým účelům. Byl totiž snadno k sehnání, v jídle nebo nápoji jej šlo těžko poznat a příznaky otravy se zpočátku podobaly běžným nemocem. Jenže otrávený do druhého dne umíral. Přesto se ve Štýrsku a části Tyrolska, tedy v jižních částech dnešního Rakouska, objevili lidé, kteří si vůči arsenu vypěstovali určitou toleranci, jejíž příčina není dosud plně objasněna.


Král jedů

Arsen zřejmě poprvé izoloval Albert Veliký kolem roku 1250. Ve formě rud byl však známý již tisíce let předtím. Lehkou chronickou otravou zřejmě trpěl muž zamrzlý v alpském ledovci, který dostal jméno Ötzi. Římané, ale i další starověké civilizace používali sloučeniny s arsenem v lékařství.

Tento polokov dokáže v organismu napáchat smrtelné škody. Váže se na enzymy obsahující síru, které se nacházejí v buňkách, čímž je naruší a nabourá tak veškeré biochemické procesy, především pak vypíná produkci energie a přerušuje příjem živin.

Traviči dob minulých si byli dobře vědomi, že tato látka je ideální substancí k likvidaci oběti. K vraždám používali arsenik, neboli otrušík, ve formě prášku. V jídle nebo pití byl arsenik nerozpoznatelný čichem či zrakem, vynikal i nevýraznou chutí, takže se dal dobře zamaskovat. U otráveného nejprve nastoupily nevolnosti a zvracení v důsledku poškození žaludeční stěny. Následovala dehydratace a smrt v řádu hodin. Tyto symptomy se daly splést s cholerou, a tak mnoho dávných otrav nemuselo být vůbec odhaleno.


Arsenik byl navíc snadno dostupný. Prodával se třeba jako jed na krysy a ve formě směsí s jinými látkami byl v malém množství i součástí mnoha lékařských substancí.

Arsen
Přírodní arsen, Foto: Milda 444, CC BY-SA 4.0, Wikimedia

Zpráva o požíračích arsenu vyvolala v polovině 19. století poprask

V roce 1851 vzbudil v lékařské komunitě poměrně velký rozruch článek doktora Von Tsudiho, který tvrdil, že lidé v oblasti Štýrska a části Tyrolska denně konzumují smrtelné dávky arsenu. Článek popisoval, jak si zejména Štýřané ulamují kousky z arsenikových cihel a používají je jako sůl, ale i jako tonikum, které jim dodává sílu a energii na těžké túry po horách. Stejně tak měli krmit i své koně.

Štýrští požírači arsenu tak neunikli vědeckým špičkám tehdejší doby. Ve viktoriánských médiích kolovaly zprávy o tom, jak zejména statní horalové dokáží přesně odhadnout množství jedu, aniž by jim ublížil. Psali o tom, jak je zvyk konzumovat arsen mezi těmito lidmi pěstován už od puberty, přičemž se s přibývajícím věkem konzumentům zvyšuje koncentrace, dokud nesnesou až čtyřnásobek smrtelné dávky.

Franz Sartori - Štýřané
Obraz Franze Sartoriho z roku 1819 zřejmě ukazuje následky pojídání arsenu ve Štýrsku. Zdroj: Volné dílo, Wikimedia

Spolykali před lékařskou komisí smrtelné dávky a v klidu odešli

Lékaři ale nakonec usoudili, že se musí jednat o výmysl. Jenže, jak se v roce 1875 ukázalo, vše co doktor Von Tsudi popisoval, bylo pravdou. Na konferenci ve Štýrském Hradci předstoupili před odbornou komisi dva štýrští rolníci a pod dohledem spolykali takové množství arseniku, které by nenavyklého člověka rychle usmrtilo. Druhý den se pak k lékařům dostavili zcela zdraví, odevzdali moč a zase odešli. Rozbor moči ukázal, že byla většina arseniku bezpečně vyloučena. Jenže to odporovalo všemu, co věda o jeho účincích znala. Látka se přece měla vstřebávat do buněk.

Ukázalo se, že si horalové vyvinuli jistou toleranci vůči arsenu. Navíc hrubá zrna, která byla požívána, se hůře vstřebávala, a tak se do jejich těl dostávalo daleko menší množství účinného jedu. Přesto šlo o nebezpečnou činnost, která by lidem nenavyklým způsobila smrt. Navíc Štýřané sami trpěli vedlejšími účinky jedu – byli zarudlí či oteklí a často měli potíže se štítnou žlázou.

Jasný důkaz pak přinesl injekční experiment, který někteří jedlíci arsenu podstoupili. Projevy otravy u nich byly pozorovány už při podání zlomku orálně tolerovaného množství, kdežto stejnou dávku ústy zcela ustáli. Z toho plyne, že jejich žaludky a střeva dokázaly stále se zvyšujícím přídělem jed nepropouštět přes své stěny ve velkém množství.

Místo, o kterém píšeme:

Zdroje: J. Levy – Jed (ISBN 978-80-7511-535-5); scientificamerican.com


Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.

Přidat na Seznam.cz
About Admin

Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.

Similar Posts