Žlutá zimnice kdysi patřila k nejhorším postrachům cestovatelů. V 18. a 19. století děsila stejně jako mor v dřívějších dobách. Dobové texty ji popisují jako extrémně nakažlivou chorobu, která svými příznaky i následky vyvolávala stejnou hrůzu jako cholera. Kromě tropů ale zasahovala i do severnějších šířek a nevyhnula se ani oblastem, které Evropané osidlovali ve Spojených státech.
Záhadný zdroj nemoci
Epidemie žluté zimnice pozabíjela v roce 1793 deset procent obyvatel Filadelfie, o pět let dříve zemřelo na infekci po celých státech 16 tisíc lidí, z toho nejvíce v New Orleans. A takto bychom mohli pokračovat. Příčinu nemoci nikdo neznal. Pacient postižený žlutou zimnicí je nejprve unavený a cítí bolesti zad a svalů, následně se přidává žloutenka (odtud název nemoci) a nastupuje nejhorší fáze, což je krvácení ze zažívacího traktu, ale i z očí, kůže či z pohlavních orgánů. Typickým projevem jsou černé zvratky. V současné době je tato hrůzná a často smrtelná nemoc na ústupu a existuje proti ní vakcína.
Zdroj žluté zimnice byl ale dlouho záhadou. Až na počátku 20. století, kdy byla Kuba sužována touto nebezpečnou chorobou, došlo k zvratu. Místní lékaři nejprve spekulovali o nedostatečné hygieně, ale ani zavádění lepších hygienických opatření nevedlo k útlumu nemoci. Nepomáhala ani karanténa a počet případů stále stoupal.
Riskantní experiment potvrdil přenašeče žluté zimnice
V květnu roku 1900 byli na Kubu vysláni čtyři američtí lékaři. Walter Reed, James Carroll, Aristides Agramonte a Jesse Lazear měli za úkol najít příčinu žluté zimnice a jejich cílem byla vojenská nemocnice Columbia Barracks vzdálená asi 13 kilometrů od Havany. Na místě si hned všimli striktní izolace nemocných a bylo jim jasné, že v těchto podmínkách by se nemoc nemohla šířit takovým tempem. V sevření epidemie byla i okolní města, ve kterých byla situace úplně stejná. Lékaři tedy začali uvažovat nad možností, zda nemoc nepřenáší hmyz. Tuto hypotézu vyslovil i doktor Carlos Finlay z Havany, konkrétně mluvil o komárech, ale dokud se nesetkal s vojenskými lékaři, nikdo jeho slova nebral vážně.
Ještě než se lékaři rozhodli o ověření hypotézy, byl vedoucí skupiny Walter Reed odvolán zpět do Washingtonu. Zbývající trojice se rozhodla k celkem ráznému pokusu, James Cameron se nechal dobrovolně pokousat od komárů a za několik dní skutečně onemocněl. Jeden pacient pokousaný komárem ale mohl být dílem náhody, a tak lékaři potřebovali dalšího pokusného králíka. Ten se shodnou okolností rychle našel, jmenoval se William Dean. Tento zdravý voják byl v zájmu vědy ochotný onemocnět nebezpečnou chorobu. Pátý den po setkání s komáry měl skutečně příznaky nemoci.
Důkaz, že je žlutá zimnice přenášena komáry, byl na světě. Doktor Carlos Finlay připravil vzorky komárů a nechal je poslat Walteru Reedovi do Washingtonu. Ten hmyz identifikoval jako komára egyptského (stegomia fasciata). Odhalení původce tak zabralo vojenským lékařům jen několik týdnů, přitom sami očekávali, že budou na Kubě roky pátrat po příčině. Oba pokusní králíci naštěstí z nemoci vyvázli ve zdraví a jejich husarský čin zachránil mnoho životů.
Cesta k vakcíně
Díky zjištěné skutečnosti se Američanům povedlo dobudovat Panamský průplav bez velkých ztrát na životech. Žlutá zimnice do té doby systematicky kosila dělníky nepocházející z tropů. Ačkoliv v té době ještě neexistovalo očkování, ochranu před nemocí poskytly ochranné obleky, repelenty či moskytiéry. Současně se likvidovaly bažiny, ve kterých se komárům dařilo množit. Vakcínu proti viru žluté zimnice objevil v roce 1937 jihoafrický lékař Max Theiler, za což dostal v roce 1951 Nobelovu cenu.
V současnosti se nemoc vyskytuje v centrální Africe a v Jižní Americe. Pro místní obyvatele je smrtelná asi v 5 % případů, cizinci nenavyklí na tropické podnebí podléhají zhruba v padesáti procentech, proto je pro cestovatele do kritických oblastí očkování povinné.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
