Ostrov Tromelin je malá hrouda písku v hlubokých pustinách Indického oceánu, které by nikdy nikdo nevěnoval pozornost, kdyby se v minulosti na dlouhé roky nestala nechtěným domovem skupiny ztroskotaných otroků. Vše začalo posledního července roku 1761, když fregata Francouzské Východoindické společnosti jménem Utile narazila asi 500 kilometrů severně od Réunionu a asi 450 km východně od Madagaskaru na mělčinu.
Robinsonův ostrov byl proti Tromelinu rájem
Posádka s třemi stovkami mužů na palubě čítala zhruba 140 námořníků a 160 otroků určených k prodeji na ostrově Mauricius. Šlo o muže, ženy i děti. V důsledku protržení trupu lodi se však velká část z nich okamžitě utopila, protože byli během převozu uzamčeni v nákladovém prostoru. Přežít se podařilo téměř celé posádce lodi a asi 60 otrokům.
Tato nesourodá skupina se usadila na nízkém písečném ostrově o velikosti asi 1 km2. Kapitán lodi, jistý Jean de Lafargue, se v důsledku událostí psychicky zhroutil, a tak velení převzal Barthélémy Castellan du Vernet. Utvořil skupiny mužů, kteří začali z vraku lodi zachraňovat, co se dalo – jídlo, nářadí a hlavně dřevo, protože ostrov byl kromě několika keřů zcela pustý. Naštěstí se jim podařilo vyhloubit studnu a zajistit tak pitnou vodu.
Na vyzvednutí otroků z ostrova nebyl čas
Zkušení námořníci nezaháleli ani den a do dvou měsíců dokázali loď Utile opravit a odplout. Jenže bez otroků. Těm slíbili, že je vyzvedne jiná loď. Sled událostí, které následovaly, však vedl k tomu, že se na trosečníky jaksi zapomnělo. Francouzské Východoindické společnosti hrozil bankrot, Evropa se potýkala se sedmiletou válkou a zkrátka pár zapomenutých duší nikoho nezajímalo.
Přežilo jen osm statečných
Až v roce 1772, tedy o jedenáct let později, vyslal ministr námořnictva Castellan du Vernet výpravu na ostrov tehdy zvaný Île de Sable, aby zjistil, zda se otrokům podařilo v nehostinných podmínkách přežít. Ostrov byl totiž zcela bez potravy a každoročně bičován cyklony. První mise byla neúspěšná, loď nebyla schopna kvůli nevyzpytatelné mělčině kolem pevniny přistát. Ani další dva pokusy nebyly lepší, a tak se až 29. listopadu 1776, 15 let po ztroskotání, podařilo kapitánovi jménem Jacques Marie Boudin de Tromelin de la Nuguy zakotvit. Přivítala jej hrstka přeživších – sedm žen a osmiměsíční chlapec.
Kapitán se o osud otroků velmi zajímal. Zjistil, že používali oblečení vyrobené z peří ptáků, které lovili pro obživu. Ostrované se také živili rybolovem, želvami a ptačími vejci. Postavili si jednoduché zahloubené chatrče se zdmi z kusů korálů, které byly až 150 cm široké, aby vydržely nápor cyklónů. Na ostrově se také nalézala pec, ve které udržovali oheň. Ženy vypověděly, že krátce poté, co byla skupina opuštěna, se vydala asi třetina trosečníků na plavbu na provizorním voru, ale nikdo už o nich neslyšel. Během pěti let se jejich komunita ztenčila na 15 přeživších, kteří přežívali dalších deset let, ale krátce před záchranou se někteří z nich také vydali na voru na moře, bohužel rovněž neúspěšně.
Osud hrstky trosečníků ukazuje neuvěřitelnou lidskou houževnatost. Přežít na neúrodné hromadě písku uprostřed oceánu se sice podařilo jen malé skupině, ale i tak se jedná o jeden z největších příběhů lidské vytrvalosti. Bohužel další osudy přeživších trosečníků nejsou známy, ale věříme, že je dřina na bavlníkových plantážích již nečekala.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
