Planetka Ultima Thule představuje nejvzdálenější objekt, jaký byl kdy zkoumán. Její vzdálenost od Slunce je asi 6,6 miliardy kilometrů a díky misi sondy New Horizons můžeme nahlédnout do tajů formování Sluneční soustavy.
Těleso oficiálně nazvané 2014 MU69 objevil před pěti lety Hubbleův teleskop hluboko v Kuiperově pásu, což je oblast za oběžnou dráhou Neptunu. Nachází se v něm i planetka Pluto, která byla v minulosti klasifikována jako planeta, později objevené trpasličí planety Makemake, Haumea a velké množství menších těles, které v oblasti zůstaly od doby tvoření Sluneční soustavy. Kuiperův pás je pro astrofyziky jakousi živou laboratoří, díky které je možné nahlédnout do dávné minulosti. Objekty v této oblasti jakoby zamrzly v čase a mají potenciál poskytnou cenné informace vedoucí k poznání vzniku planet. Těleso Ultima Thule bylo vybráno jako vhodný adept na průzkum sondou New Horizons, která po průletu kolem Pluta neměla jasně vytyčený cíl.
Sonda kolem tělesa proletěla 1. ledna 2019 a na Zemi odeslala data k analýze. Již dříve se vědělo, že je Ultima Thule binárním tělesem, skládajícím se ze dvou kulových částí o celkové délce 30 – 40 kilometrů. Větší část je nazvaná Ultima a menší Thule. Orbitální perioda objektu je 293 let.
V posledním čísle časopisu Science zveřejnil vědecký tým z NASA první výsledky analýzy dat ze sondy New Horizons. Ukazuje se, že Ultima Thule je dlouhá 36 kilometrů a vznikla nejspíše spojením dvou těles před mnoha miliardami let. Překvapivý je především fakt, jak je toto spojení jemné. Oblast mezi oběma částmi je velice úzká a není na ní patrné žádné poškození vzniklé srážkou. Podobných těles bude v Kuiperově pásu pravděpodobně více a vědci předpokládají, že v minulosti docházelo k pomalému přibližování obou částí, až došlo k tomuto „úhlednému“ spojení. Obě části tak původně zřejmě obíhaly kolem stejného bodu.
„Díváme se na zachovalé pozůstatky dávné minulosti,“ řekl vedoucí vědeckého týmu sondy New Horizons Alan Stern. „Není pochyb o tom, že díky objevu Ultima Thule pokročíme v teoriích o formování Sluneční soustavy.“
Výzkumný tým z projektu New Horizons zkoumá celou řadu vlastností objektu, na jehož povrchu jsou světlejší skvrny, kopce a žlaby, drobné krátery či jámy. Nejvýraznějším útvarem je 8 kilometrů široký kráter přezdívaný Maryland, který nejspíše vznikl dopadem jiného tělesa. Některé jámy na povrchu mohou vést do podzemí a byly vytvořeny buď propadajícím se povrchem, nebo z nich může vyvěrat plyn z podpovrchového ledu (sublimace).
Barvou a složením se Ultima Thule podobá jiným objektům v oblasti Kuiperova pásu, je ale o hodně červenější než v roce 2015 zkoumané Pluto. Červený odstín způsobuje modifikace organických materiálů na povrchu. Vědci ve zkoumaných datech nalezly důkazy o přítomnosti metanolu, ledu a organických molekul. Jde tak o velmi odlišnou směs od většiny dříve zkoumaných vesmírných objektů.
Přenos dat bude pokračovat až do léta 2020, zatímco se sonda New Horizons rychlostí 33 000 km/h vzdaluje od Slunce a provádí pozorování dalších částí Kuiperova pásu.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
