Mezi Alžírskem a Marokem vede přes jeden a půl tisíce kilometrů dlouhá hranice. Na mapě působí běžně, jsou na ní zakreslené oficiální přechody a některé silnice se k ní sbíhají tak, jak by člověk očekával. Jenže ve skutečnosti tudy už od roku 1994 nelze projít ani projet. Je to jedna z nejdelších uzavřených hranic na světě a také jedna z nejméně pochopených. Dvě velké země spolu nevedou válku, přesto žijí v režimu tiché izolace, která ovlivňuje život milionů lidí.
Železná opona severní Afriky
Kořeny celého napětí sahají do šedesátých let, kdy se mladé státy po dekolonizaci snažily vyjasnit své nové hranice. Krátký konflikt mezi nimi známý jako Písečná válka sice rychle skončil, ale zanechal mezi oběma zeměmi hlubokou nedůvěru. Skutečný zlom však nastal až během marocké kontroly nad Západní Saharou, kterou Alžírsko dodnes odmítá uznat. Diplomatická rivalita se postupně proměnila v něco mnohem osobnějšího a v roce 1994 pak přišel definitivní krok: po útoku v Marakéši, ze kterého Rabat obvinil osoby přicházející z Alžírska, Maroko jednostranně uzavřelo hranici a zavedlo Alžířanům víza. Alžírsko na to reagovalo úplným uzavřením pozemních přechodů. A od té chvíle zůstává situace nezměněná.
Fyzicky jsou přechody stále na svých místech. Například mezi alžírskou Maghnií a marockou Oujdou stojí dvě velké celnice, ale jsou oddělené stovkami metrů asfaltu a železnými zábranami. Všechno působí, jako by se zítra mohly otevřít. Na místě jsou kanceláře, brány či parkovací plochy. Jenže vše je prázdné. Lidé, kteří kdysi běžně jezdili přes hranici, dodnes nemají jinou možnost než cestovat přes třetí zemi, obvykle přes Španělsko, Francii či Tunisko. Nejvíce jsou zasažené rodiny, které žily na obou stranách hranice, ty jsou rozdělené už celé generace.
Uzavřená hranice nahrává černému trhu
Paradox uzavřené hranice je ještě zřetelnější v pouštní části. Zde hraniční čára vede nehostinnou krajinou plnou kamenité pustiny. Na tak dlouhém úseku ji nelze dokonale střežit. Navzdory oficiálnímu uzavření tudy stále procházejí nelegální trasy, kterými se přepravuje levné alžírské palivo, marocký hašiš i běžné zboží. Obě země sice investují do zabezpečení, využívají drony, techniku a mobilní jednotky, ale pašeráckou ekonomiku nelze zcela eliminovat.
Uzavřená hranice má výrazné ekonomické dopady. Blokuje regionální obchod, komplikuje dopravu a připravuje místní obyvatele o přirozený pohyb i pracovní příležitosti. Města jako Oujda nebo Maghnia byla kdysi živými uzly přeshraničního života. Dnes stojí v jakémsi vakuu: příliš daleko od centra dění ve svých zemích, ale příliš blízko betonových zátaras, které je oddělují.
Zlom v nedohledu
Diplomatické vztahy obou zemí navíc dlouhodobě kolísají a poslední roky přinesly spíše další zhoršení. Alžírsko v roce 2021 přerušilo diplomatické styky s Marokem, obviňuje Rabat ze sabotáží a provokací a nemá politickou vůli k jakémukoli zlepšení. Maroko zase tvrdí, že bez vyřešení otázky Západní Sahary nemá smysl o ničem jednat. Obě vlády deklarují, že chtějí stabilitu regionu, ale zároveň se drží tvrdých postojů. Reálné otevření hranice tak v dohledné době nepůsobí pravděpodobně.
Přitom na obou stranách hranice převládá mezi běžnými lidmi názor, že by si přáli její znovuotevření. Města Oujda i Maghnia si v uplynulých třiceti letech zvykla na nový způsob života, ale vzpomínky na volné cestování, společný obchod nebo smíšené rodiny nezmizely. Hranice, která kdysi vznikla jako pojistka bezpečnosti, se dnes spíše jeví jako zbytečná bariéra udržovaná sporem, jenž se nedokáže nikam posunout. Navíc z obou zemí plynule migrují jejich občané a stejně tak další ze subsaharské Afriky na sever. Na prahu Sahary ale dál stojí celnice, brány i bariéry jako němá připomínka toho, že někdy může být i klid zbraní ve skutečnosti jen jinou formou dlouhého trvání konfliktu.
Místo, o kterém píšeme:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
