pes
Ilustrační foto: Pixabay

Se vzteklinou se lidstvo setkává již tisíce let a i přes výrazné úspěchy spojené s očkováním zvířat představuje tato hrůzná nemoc v rozvojových zemích smrtelné nebezpečí. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že ročně na vzteklinu zemře více jak 50 tisíc lidí, z toho jsou z velké části děti ve věku 5 – 14 let, žijící ve venkovských oblastech. Přitom možnost, jak se vztekliny zcela zbavit, existuje. Příkladem může být Česká republika, země vztekliny prostá.

Vzteklina je zoonotické virové onemocnění centrálního nervového systému, kterému lze předcházet očkováním. Jakmile se u pacienta projeví první příznaky onemocnění, je na vakcínu pozdě a nakažený umírá děsivou smrtí. Za naprostou většinou případů vztekliny jsou zodpovědní nakažení psi domácí (podle WHO je to 99 % případů), kteří se infikovali od divokých zvířat, jež jsou rezervoárem viru. Nemoc se může vyskytnou u jakéhokoliv teplokrevného tvora, ale ve volné přírodě se mu daří především u lišek a netopýrů.

Vir se přenáší výhradně slinami, typicky po kousnutí. Po uplynutí inkubační doby, během které je možné člověka ještě očkovat a velmi tak zlepšit jeho vyhlídky na přežití, se vir dostává do mozku a napadá centrální nervový systém. Onemocnění má většinou těžký průběh. Nemocný člověk prožívá záchvaty zuřivosti a je nebezpečný sobě i svému okolí, k tomu ale zažívá obrovské bolesti a typická je i hydrofobie, což je hrůza z vody. Postiženému dokonce vadí jen zvuk tekoucí vody nebo její představa. Dalším známým projevem je nadměrná produkce slin a nespavost.

Za představou vlkodlaků a upírů zřejmě stojí vzteklina

O dávných setkáních se vzteklinou podávají svědectví stará kolem 5 000 let. Vzteklé psy a lidi ukazují fresky ze starého Egypta, nemoc znali staří Babyloňané, Řekové i Římané. Dokonce ji zmiňuje i Homérova Ilias a zabývali se jí první skuteční vědci své doby, například Aristotelés. Souvislost se psy odhalil a popsal Aulus Cornelius Celsus v prvním století před Kristem, ve středověku však byla nemoc nejčastěji spojována s ďáblem.

Báchorky o upírech a vlkodlacích vznikly s velkou pravděpodobností po setkáních se „vzteklými“ lidmi. Ti ještě než stihli zemřít na nemoc, skončili po rychlém procesu na hranici. Středověká Evropa zažila několik epidemií vztekliny a až během renesance se vědci začali znovu zajímat o její skutečný původ.

V roce 1881 francouzský génius Louis Pasteur dokázal identifikovat původce nemoci a tím odstartoval novou éru v boji proti vzteklině. Se svým týmem experimentálně naočkoval 50 psů látkou pocházející ze sušené králičí míchy, přičemž účinnost na zvířatech prověřil jejich infikací. Prvního člověka očkoval v roce 1885, byl jím chlapec jménem Joseph Meister, který byl pokousán vzteklým psem. Pacient dostal novou vakcínu bezprostředně po pokousání. Přežil a stal se tak prvním zachráněným člověkem.

Česko jako země bez vztekliny

Na našem území v době první republiky zemřelo na vzteklinu více jak 100 lidí. Od padesátých let bylo zavedeno povinné očkování psů, čímž se riziko nákazy výrazně snížilo a poslední oběť byla v Československu zaznamenána v 60. letech.

Úplnou stopku vzteklině dala vakcinace lišek, která probíhala mezi roky 1989 a 2009 pomocí kapslí obalených v tuku. Poslední nakažená liška byla zaznamenána v roce 2002 a dva roky byla Česká republika prohlášena za zemi vztekliny prostou. V roce 2015 se ještě objevil nakažený netopýr, to však vzhledem ke specifickým projevům u těchto letců nemělo vliv na status vztekliny prosté země.

Nebezpečí nyní hrozí zejména v pohraničních oblastech s Polskem a Slovenskem, odkud by mohla být nemoc zavlečena. Pravděpodobnost ale není nijak vysoká. Současně také stále probíhá monitoring možné nákazy uhynulých zvířat.

Vyhlídky do budoucna

V rozvojových zemích také probíhá očkování, a to jak u ohrožených lidí, tak u zvířat. Efektivní zatím není. Vize WHO je nicméně taková, že v roce 2030 již lidé na vzteklinu umírat nebudou. Jisté je, že se nemoc nepodaří v tomto časovém horizontu zcela vymýtit tak, jako se to třeba podařilo na konci 70. let s pravými neštovicemi, protože přírodní rezervoáry ve zvířecí říši jsou obrovské. Přenosu na člověka by se však zamezit mohlo. V afrických a asijských zemích je důležitá osvěta, protože mnoho lidí žijících v odlehlých oblastech stále nemá povědomí o rizicích, která mohou představovat divocí psi a další zvířata. Přitom jen rychlé vymytí rány způsobené zvířetem může snížit riziko vypuknutí této smrtelné nemoci.

Očkování pro cestovatele

Pro cestovatele do Afriky, Asie, Jižní Ameriky a do odlehlých oblastí východní Evropy je doporučeno očkování. Jedná se o tři dávky vakcíny v intervalech 1 – 3 týdnů. Další přeočkování probíhá po jednom roce a poté je možné jej opakovat po 2 – 5 letech. Pokud je člověk poraněn podezřelým zvířetem, je nutné co nejdříve podstoupit takzvané postexpoziční očkování, které představuje 5 dávek. To ale nemusí být v některých destinacích dostupné, proto se na něj nelze spoléhat.

Nebezpečí nehrozí jen vědeckým expedicím, které míří do odlehlých končin, ale i běžným turistům. Typickým příkladem je populární Bali, kde běžně pobíhají psi po plážích.

Zdroje: WHO, SZÚ




Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Světoběžník na domovskou stránku
Seznam.cz






Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz


Související

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *