Ostrov, který v roce 1900 objevil polárník Robert Peary při hledání cesty k severnímu pólu podél pobřeží Grónska, nijak nepojmenoval a nejspíše ani neřešil. Netušil totiž, že narazil na možná nejsevernější pevninu na planetě. Nehostinnému místu dal poetický název až v roce 1921 dánský průzkumník Lauge Koch, když mapoval severní pobřeží Grónska. Ostrov nazval Kaffeklubben, což v překladu do češtiny znamená „kávový klub“.
Vzhůru na sever do ledové kavárny
Koch byl pravidelným účastníkem neformálního akademického klubu geografů, který se pravidelně scházel na univerzitní kavárně v Kodani a jméno bylo zvoleno na počest tohoto setkávání. Koch však na ostrov nevstoupil a nedopřál si tam šálek horké kávy.
Ostrov, který je od grónské pevniny vzdálen jen několik kilometrů, poprvé navštívil až 6. července 1960 tým složený ze členů amerického letectva a vědců Daniela B. Krinsleyho, Williama E. Daviees a Eigila Knutha. Na ostrově přistáli ve dvou helikoptérách. Mimo vědecké a průzkumné činnosti na ostrově vybudovali kamennou mohylu na nejvyšším bodě ostrova a do ní umístili vzkaz v kovovém pouzdře s podpisy všech členů expedice. Dopis byl objeven mimo mohylu expedicí v roce 2003 ve značně promočeném stavu a nesl stopy ožvýkání.. Kovové pouzdro zřejmě objevil lední medvěd nebo jiné zvíře.
O tom, že se jedná o nejsevernější pevninu, referoval v roce 1969 tým amerických a kanadských geografů. Vědci zjistili, že se ostrov nachází o 750 metrů severněji než grónský mys Morrise Jesupa, který byl do té doby pokládaný za nejsevernější pevninský bod na světě.
Květy tam, kde by je nikdo nečekal
Přestože je ostrov Kaffeklubben většinu roku pokryt ledem, našla na něm domov arktická flora. Během krátkého léta, kdy se led stahuje, se na části ostrova objevuje vegetace v podobě lišejníků, játrovek a dokonce i kvetoucích rostlin, jimiž jsou lomikámen vstřícnolistý a žlutý mák s vědeckým názvem papaver radicatum. Obě rostliny jsou jedlé.
Severnější ostrovy než nejsevernější ostrov
Pochybnosti o primátu ostrova přišly v roce 1978, kdy skupina dánských průzkumníků navštívila Kaffeklubben a jeden člen týmu, Uffe Pedersen, spatřil malý štěrkový nános na mořském ledu asi 1,3 kilometru severně od ostrova. Průzkum vrtulníkem potvrdil, že jde skutečně o kus pevniny. Pedersen pojmenoval ostrůvek Oodaaq.
Další a ještě severnější místo bylo objeveno v roce 1998. Skála o rozměrech 35×15 metrů s nadmořskou výškou 4 metry nese neobvyklý název 83-42, což označuje jeho souřadnice. Někdy se mu také říká Schmittův ostrov a byly na něm dokonce objeveny lišejníky.
Proč ale tato místa trvale nevzala prvenství ostrovu Kaffeklubben? Vědci stále nemají jasno v tom, zda se nejedná o dočasné naplaveniny štěrku nebo jiných hornin. V případě Schmittova ostrova ležícího téměř přesně 700 kilometrů od severního pólů se zdá, že mu bude brzy prvenství přiznáno. Mezitím, co vědci spekulují, byly objeveny další malé kousky pevné země severněji než Kaffeklubben, ale zároveň jižněji než Schmittův ostrov. Pro Kaffeklubben však i nadále platí, že je považován za nejsevernější trvalou světovou pevninou.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
