Když se Indie stala v 19. století součástí Britského impéria, její noví správci ještě netušili, co je v této zemi s různorodou společností čeká. Kasty, komunity i sekty vytvářely velmi nepřehledné společenské prostředí, ve kterém po stovky let nepozorovatelně vzkvétala hrůzná činnost vyznavačů bohyně Kálí. Říkali si Thugové, bylo jich více jak milion a hlavní náplní víry bylo vraždění.
Nenasytná bohyně vyžaduje oběti
Stejně jako jiné sekty i Thugové si svoje konání dokázali náležitě obhájit. Vraždění tak neprobíhalo pro nic za nic, ale ve jménu bohyně smrti a zániku Kálí. Proto, aby čtyřruká hyena nesestoupila na zem a nerozsévala bezhlavě smrt, bylo zapotřebí obětí. Thugové operovali od 13. století až do příchodu Britů v naprosté tajnosti. Indové se prostě sžili s tím, že čas od času někdo beze stopy zmizel. Šílení fanatici vraždili jako stroje, oběti si ale pečlivě vybírali. Obětí se nesměli stát ženy, malé děti, příslušníci některých kast a nebo určití řemeslníci. Průběh činu byl často vždy stejný. Nebožák byl někam odvlečen a poté uškrcen žlutobílým pruhem látky zvaným ruhmal. Důležité bylo, aby při vraždě netekla krev. Poté se těla likvidovala všemožným způsobem, ale hlavně nenápadně. Do hromadných hrobů, do řek i do studen.
Skupiny fungovaly velmi organizovaně, procházely zemí a své krutosti páchaly nenápadně. Když Thugové uznali za vhodné, že bylo učiněno dost obětí, přesunuli se jinam. Všude měli své tajné přívržence, kteří je ukrývali a poskytovali jim jídlo. Jiní ukrývali oběti. Věří se, že mnoho příslušníků této sekty nevraždilo, ale pouze poskytovalo zázemí a další potřeby pro vrahy chodící od města k městu, od vesnice k vesnici.
Kam všichni mizí? Začíná se vyjasňovat
Britové si dlouhá desetiletí dělali starosti, kam mizí obchodníci nebo karavany. Nikdo však nepředpokládal nebo spíš nechtěl věřit tomu, že by takové množství nevinných lidí bylo vražděno. Že tomu tak skutečně je, bylo zjištěno v roce 1812. Tehdy jistý úředník a geolog William Henry Sleeman pátral po vodě ve studních. Bylo sucho a potřebné tekutiny se nedostávalo. Namísto vody však v jedné díře objevil nechutný nález, desítky rozkládajících se těl s jasnými stopami po násilí. Sleeman si děsivý nález ihned spojil se záhadným mizením lidí v Indii, informoval o tom guvernéra a ten jej pověřil vyšetřováním. Úředník byl ale při pátrání po domnělém gangu roky neúspěšný a lidé mizeli dál.
Klec spadla až v roce 1820. Tehdy, ze svého neúspěšného pátrání zoufalý Sleeman, přišel s nápadem, že by se mohl stát volavkou a za čas byl při svých nočních procházkách skutečně přepaden. Úředník se samozřejmě ubránil, byl připraven a doprovázen skrytými pomocníky. Ku překvapení všech nebyl lupič žádný typický zabiják, ale zkroucený stařík. Vyšetřovatelům se představil jako Feringhea. Jenže o svých zločineckých úmyslech mlčel jako hrob.
Nesmí téct krev! Řeknu vše
Sleeman byl zklamaný, že opět neuspěl. Mohlo se jednat o náhodu? Nebo stařík něco tají? Pokud ano, odnese si to do hrobu. Feringhea byl podle tehdejšího práva odsouzen k trestu smrti. Když se to starý muž dozvěděl, začaly se dít věci. Stařík, ze strachu, že by mohl být zabit tak, že by tekla krev, kterou Kálí nechce vidět, začal mluvit. Vyšetřovatelům řekl vše o sektě Thugů, o svém životě plném vražd a dokonce je zavedl i na místo, kam oběti ukrýval. Muž řekl mnoho o tom, jak funguje organizace tajné sekty i o tom, že fanatici používají tajnou řeč a popsal nejdetailněji, jak mohl, všechny praktiky sekty. Udělal to vše jen kvůli tomu, aby při jeho popravě netekla krev.
Od té doby se po celé Indii rozjela nevídaná policejní akce. Britové již věděli jak Thugy hledat a hlavně jak z nich dostat vše, co ví. Fanatici při hrozbě krveprolití horlivě prozrazovali jména jejich spojenců a vyšetřovatelé rozplétali stovky let starou tajnou síť hrůzy. K definitivnímu vymýcení kultu Bohyně Kálí došlo přesně po padesáti letech od zadržení Feringhea. Žádná zločinecká organizace nefungovala tak dlouho jako sekta Thugů. Oni sami se za zločince nepovažovali, ale byli tak souzeni. V devatenáctém století dokonce musely být zřizovány pro tyto fanatiky speciální věznice.
Nejvíce obětí je připisováno škrtiči Hehramovi. Ten u soudu přiznal, že mezi lety 1790 a 1840 zabil nejméně 931 lidí. To z něj dělá člověka, který má jako jedinec na svědomí nejvíce lidských životů.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
