Nedostatek roušek a respirátorů na počátku pandemie nemoci covid-19 se stal symbolem křehkosti moderní medicíny a veřejného zdraví. Na jaře letošního roku byl tento jednoduchý lékařský prostředek skloňován snad ve všech médiích a debatách. Češi nejprve roušky horlivě šili a nasazovali, protože se obávali neznámého onemocnění, nyní protestují proti jejich opětovnému zavádění. Historie moderních roušek se začala psát až ve 20. století, ale nejrůznější obličejové masky pocházejí i z dřívější doby.
Zábrana proti pachu a tajemnému miasmatu
Zakrytí nosu a úst bylo součástí primitivních hygienických postupů proti nakažlivým chorobám v raně novověké Evropě. Nešlo ovšem o ochranu zdraví v moderním slova smyslu. Primárním účelem této ochrany byla neutralizace pachu a takzvaného miasmatu, což byla podle dřívějšího chápání nakažlivá moc, která si žije vlastním životem a do těla vstupuje dýchacími cestami. Obličejové masky se tak plnily kořením nebo se parfémovaly. Typickým příkladem jsou ptačí masky morových lékařů. Takové praktiky se ale již v 18. století staly okrajovou záležitostí.
Malé živé bytosti jako nový nepřítel
Nový rozkvět obličejových masek nastal až v době, kdy se změnilo chápání nemoci jako takové. Miasmat se stal minulostí a učenci začali uvažovat o možnosti, že jsou zdrojem nemocí bakterie. V roce 1867 britský chirurg Joseph Lister přišel s myšlenkou, že nehojící se zranění mohou způsobovat malé živé bytosti, které nedávno popsal Louis Pasteur. Navrhl proto aplikaci antiseptických látek.
O dvě dekády později začali někteří chirurgové s taktikou, aby se bakteriím zamezilo ve vstupu do ran. Šlo o takzvanou strategii asepse. Podezřelé z přenosu mikroorganismů se staly nástroje, ruce a dokonce i výdechy lékařského personálu. Ještě do konce století se Johannu Mikuliczovi z chirurgického oddělení univerzity ve Vratislavi podařilo prokázat, že kapky z dýchacích cest skutečně obsahují kultivovatelné bakterie. V důsledku tohoto objevu začal v roce 1897 Mikulicz při zákrocích nosit obličejovou masku. Odbornému světu ji popsal jako kus obvazu, který je přivázán dvěma provázky k čepici. Tohoto předchůdce moderní roušky začali používat i další chirurgové napříč kontinentem, později i v Severní Americe. Nechyběly ale ani skeptické reakce, nicméně ty brzy zmizely, neboť používání roušek skutečně zvedlo úspěšnost zákroků.
Ostré nasazení během dvou epidemií
K prvnímu „ostrému“ nasazení roušek mimo operační sál došlo v letech 1910 až 1911 během mandžuského moru v Číně. Dále byla rouška nápomocná během pandemie španělské chřipky v letech 1918 až 1919. Během této pandemie ji povinně museli nasadit některé bezpečnostní složky a dokonce i obyvatelé některých měst v Americe. V San Franciscu, kde byla tato povinnost zavedena, znatelně klesla úmrtnost, přesto bylo toto nařízení veřejností kritizováno.
Po obou epidemiích se odborníci shodli, že obličejová maska skutečně ochraňuje a snažili se určit její nejúčinnější typ, protože v té době existovalo mnoho patentů. Roušky byly obvykle vyrobeny z několika vrstev bavlněné gázy a někdy měly ještě jednu vrstvu nepropustného materiálu. Většina roušek šla omývat a její pevné části sterilizovat, a tak se užívaly dlouhodobě.
Přechod k jednorázovým rouškám – sterilita, pohodlí i marketing
Ke změně došlo až ve 30. letech 20. století, kdy je postupně nahrazovaly jednorázové papírové roušky. V šedesátých letech se již tyto roušky používaly běžně, nejčastěji vyrobené ze syntetických materiálů. Některé byly navrženy tak, aby filtrovaly nejen odchozí, ale i příchozí vzduch. Studie v odborném časopise The Lancet připouští, že důvodem přechodu na jednorázové prostředky nebyla jen zaručená sterilita roušek, ale také agresivní marketingová kampaň té doby, a to zejména ve Spojených státech.
Jednorázové masky začaly dominovat, konečně byly pohodlné, odpadly starosti se skladováním a sterilizací a výrobci si mnuli ruce. V tom je podporovali i některé studie. Co se týče roušek, které lze opakovaně používat, určitě mají mezi veřejností své opodstatnění během krizových situací, jakou je pandemie covid-19, avšak v medicínském prostředí již od šedesátých let minulého století převažují jednorázové.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
