Prakticky v přímém přenosu svět sledoval zánik Aralského jezera, jehož zbytky si dnes dělí Kazachstán a Uzbekistán. Ekologickou katastrofu, kterou v padesátých letech započalo sovětské budování monstrózního zavlažovacího systému okolní pouště, dokonaly hnojivy znečištěné přítoky. Dnes jezero obsahuje jen 10 % vody oproti polovině minulého století a v některých místech je plné jedů.
Ještě v minulém století bylo Aralské jezero čtvrtou největší vnitrozemskou vodní plochou s asi třemi stovkami ostrovů. Někdy se mu díky slanosti říkalo moře. Bylo skutečně veliké a pohled na nekonečnou modrou vodní hladinu moře připomínal. Jenže jezero plné života se během několika let z velké části proměnilo v solnou poušť plnou jedů a rozpadajících se vraků lodí.
Ekologická katastrofa jen kvůli bavlně
Prvním hřebíčkem do rakve Aralského jezera byly centrálně řízené zavlažovací projekty okolní krajiny, kde se měla pěstovat bavlna, ale také melouny nebo rýže. S budováním kanálů od řek Amudarja a Syrdarja, které napájely jezero, se začalo v roce 1954 a úspěch se skutečně dostavil. Bavlně se dařilo a v roce 1988 byl Uzbekistán (tehdy ještě jako součást SSSR) dokonce největším vývozcem tohoto bílého zlata. Jenže špatně postavené a především špatně udržované kanály nezabraňovaly odpařování a únikům vody.
V šedesátých letech se začal v jezeře projevovat úbytek vody. Nejprve hladina klesala tempem kolem 20 centimetrů za rok, ale v sedmdesátých letech to bylo již 50 – 60 centimetrů. Na konci osmdesátých let to byl již téměř metr ročně. Překvapující je ale skutečnost, že sovětští inženýři se zánikem jezera počítali.
Již v roce 1964 Aleksandr Asarin, jeden z projektantů kanálů, prohlásil, že Aral je odsouzen k zániku s vědomím ministrů a politbyra. Přesto zřejmě rychlé klesání hladiny soudruhy vyděsilo a již v osmdesátých letech se uvažovalo o záchraně, dokonce byly provedeny některé dílčí kroky v úpravě vodních kanálů, ale kvůli gigantickým nákladům se roce 1986 od projektu upustilo.
Mezi lety 1960 a 1998 se plocha jezera zmenšila o 60 % a objem vody o 80 %. 68 tisíc kilometrů čtverečních se smrsklo na celých 30 tisíc. Rybolov zde již nebyl možný. V roce 1987 se masa vody rozdělila na severní a jižní část.
Katastrofa pokračovala i po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Do zbylé vody odtékalo obrovské množství pesticidů a hnojiv. S tím, jak stále rostla poptávka po bavlně, se aplikovalo do vyčerpané půdy stále více chemikálií, což osud jezera zpečetilo. Extrémně slaná voda s chemickým koktejlem tak zahubila veškerý vodní život.
Ostrov smrti
Dalším faktorem ohrožujícím Aralské jezero byly biologické pokusy prováděné Sověty na dnes již zaniklém ostrově Vozrožděnija. Zde se v tajné laboratoři prováděly od roku 1948 testy biologických zbraní. Laboratoř byla uzavřena a opuštěna v roce 1991.
S tím, jak se ostrov stal v průběhu času poloostrovem, začali vědci tušit, že by se tyto špatně uskladněné látky mohly dostat skrze nakažená zvířata nebo rabující obyvatele z přilehlých oblastí mezi lidi. Také panovaly obavy ze zneužití těchto látek teroristy. Proto byla v roce 2002 oblast vyčištěna, přičemž bylo neutralizováno až 200 tun antraxu.
Severní část se možná podaří zachránit
V novém tisíciletí už bylo jasné, že Aralské jezero v plném rozsahu zachránit nelze. Jižní část se rozdělila na dvě části a do dnešních dnů zůstala trvale jen ta západní, přičemž východní se čas od času zaplní vodou po vydatných deštích. Nově vzniklá pevnina je solnou pouští kontaminovanou pesticidy. Zkázu dokreslují vraky lodí posazené v pusté krajině bez života. Jen sem tam se kolem nich mihnou sběrači kovů. Paradoxem je, že se nedaleko stále pěstuje bavlna.
Západní část se také zřejmě nepodaří zachránit, naděje tak zůstává pouze pro sever patřící Kazachstánu. Mezi lety 2003 a 2005 byla na řece Syrdarja vybudována přehrada, jejíž úkolem je navyšování vodní hladiny v Severním Aralu. To se víceméně daří. Voda již není jedovatá ani extrémně slaná a postupně se do ní vrací život. Sláva kdysi obrovského jezera, které brázdily rybářské lodě, však již nebude nikdy obnovena.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
Informace v článku jsou v zásadě shodné s informacemi z let cca 2014. To za těch 7 let nejsou žádné nové informace ani snímky o Aralském jezeru?