Myšlenka tunelu pod Atlantikem, který by spojoval Evropu a Severní Ameriku, zní jako sci-fi a v úvahách projektantů a futurologů se objevuje už několik dekád. Představte si, že nastoupíte do vlaku v Londýně a do hodiny budete v New Yorku. Takové cestování by vyžadovalo stroj schopný jet rychlostí 8 000 km/h, což je technologie, která sice zatím neexistuje, ale pojďme trochu fantazírovat.
Pokud bychom použili současné vysokorychlostní vlaky, cesta pod Atlantikem by trvala asi 15 hodin, tedy téměř dvakrát déle než běžný let. Takovou dobu by jistě žádný z pasažérů nechtěl trávit v hlubinách pod oceánem.
Nejdelším podmořským tunelem je v současnosti Eurotunel mezi Anglií a Francií, který měří necelých 38 kilometrů. Jeho stavba trvala šest let, zapojilo se do ní 13 000 dělníků a vyšla na 16 miliard dolarů. Pro srovnání: tunel Hudson, který má spojit New York a New Jersey, bude dlouhý jen 14 kilometrů, má stát podobnou částku, přičemž jeho stavba potrvá celou dekádu. Podle odborníků se jedná o velice složitý komplexní projekt sestávající se z deseti menších.
Tunel mezi Londýnem a New Yorkem by ale měřil zhruba 5 500 kilometrů, tedy asi 145krát více než podmořská část Eurotunelu. Podle odborníka Billa Grose, který se o vizi tunelu mezi Evropou s Spojenými státy vyjádřil pro magazín LiveScience, by se stavba takového díla musela vypořádat s velmi obtížnými překážkami – od ventilace a napájení strojů přes dopravu pracovníků až po bezpečnostní opatření. To vše by se muselo řešit zcela novými způsoby. Grose také předpokládá, že pracovníky by nebylo možné efektivně dopravovat na místo, takže by bylo nutné použít plně autonomní razicí stroje. Jenže taková technologie zatím neexistuje – a navíc není ani jasné, jak by se technicky vyřešil přechod ze Severoamerické na Euroasijskou tektonickou desku, protože se neustále pohybují.
Současné razicí stroje jsou pomalé a energeticky náročné. Už dnes potřebuje stroj pro deset kilometrů dlouhý tunel energii srovnatelnou se spotřebou malého města. A razicí rychlost je natolik nízká, že by ražba tunelu dlouhého 5 500 kilometrů při současných technologiích trvala více jak tisíc let.
Další zásadní problém představuje tlak vody. V běžné hloubce tunelů je tlak okolo 15 barů, ale v nejhlubší části Atlantiku je to až 800 barů. Takový extrémní tlak může vést ke katastrofálním nehodám, a to vše třeba jen kvůli drobné netěsnosti.
V neposlední řadě je tu otázka financování. Stavba, materiály, pracovní síla, plánování – to všechno stojí obrovské sumy. A v případě transatlantického tunelu by šlo o nesrovnatelně vyšší náklady než u jakéhokoliv dosavadního projektu. Vzhledem k technologickým překážkám, nebezpečí a astronomickým nákladům se odborníci shodují, že projekt takového tunelu je zatím nemožný. Některé technologie potřebné pro jeho realizaci navíc ještě nebyly a možná ani nebudou vynalezeny.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
