V dubnu roku 1815 došlo k události, kterou moderní lidstvo nepamatovalo. Pod indonéským ostrovem Sumbawa dlouhé roky tiše dřímala smrtící energie, a když došlo k jejímu uvolnění, následky pocítil téměř celý svět. Erupce vulkánu Tambora je dodnes považována za memento připomínající obrovskou sílu v nitru země, které můžeme jen těžko čelit.
Bezprostřední následky erupce Tambory
Vše začalo 5. dubna hlasitým burácením, které bylo slyšet desítky kilometrů daleko od tehdy ještě 4 kilometry vysokého vrcholu Tambory. Sopka, která byla považována za vyhaslou, se ozývala stále hlasitěji, až o šest dní později, 11. dubna 1815, však došlo k silnému výbuchu.
Exploze vymrštila horních 1 200 metrů sopky od oblak. Do atmosféry se dostalo asi 150 km³ popela a výbuch byl údajně slyšet až 2 700 kilometrů daleko. Okamžitě zemřelo asi 10 000 lidí, v okruhu osmdesáti kilometrů od epicentra výbuchu nemělo šanci přežít nic živého. Obětí však bylo více. Na Sumbawu a okolní ostrovy dopadalo tolik popela, že se pod jeho tíhou propadaly střechy, otřes také způsobil pětimetrovou tsunami a následné rozsáhlé povodně. Všechny tyto faktory měly za následek hlad a nemoci. Kvůli výbuchu nakonec zemřelo jen v Indonésii neuvěřitelných 92 tisíc lidí.
Rok bez léta na severní polokouli
Tragédie ale pokračovala. Sopečný materiál společně s plyny vystoupal až do stratosféry a postupně se začal rozšiřovat nad velkou částí severní polokoule. Materiál v atmosféře část slunečního světla odrážel zpět do vesmíru a první známky takzvané sopečné zimy byly zaznamenány v zimě na přelomu let 1815 a 1816. V Maďarsku začal padat hnědý sníh, na jihu Itálie, kde jsou sněhové srážky výjimečné, padal dokonce sníh červený.
Pak přišlo léto roku 1816. V Evropě se ale teploty tomuto období vůbec nepodobaly. Bylo stále ošklivě a když pršelo, déšť byl ledový. Rána byla mlhavá, ale byla to mlha popelavá. Rok od konce Napoleonských válek potřebovali obyvatelé starého kontinentu zasadit a sklidit, aby se alespoň trochu vzpamatovali z mizérie posledních let. Jenže počasí bylo tak špatné, že úroda nebyla téměř žádná.
Kvůli nedostatku jídla se snadno šířily nemoci. Jen v Irsku zemřelo až 100 000 lidí na tyfus. V zoufalosti lidé poráželi své koně, aby měli nějaké jídlo. To mělo za následek snížení mobility a z toho plynoucí další potíže. Kontinentem znovu zmítaly nepokoje, lidé protestovali, umírali a prchali za vidinou lepšího života za oceán. Ale i tam se projevily důsledky výbuchu Tambory.
V červnu 1816 se v Nové Anglii jen během několika hodin propadla teplota o 30 °C a začalo sněžit. Tento stav trval pět dní a na některých místech Spojených států a jižní Kanady se sněhová pokrývka udržela celé léto. Úroda byla zdevastována a tisíce čerstvě ostříhaných ovcí našly v mrazu smrt. Údajně bylo tak chladno, že z oblohy padali mrtví ptáci.
Roku 1816 se začalo říkat rok bez léta nebo také rok bez slunce. V chladných a deštivých měsících, kdy byla obloha téměř po celý rok bez slunce, napsala Mary Shelleyová u Ženevského jezera Frankensteina. Nebýt chmurného počasí, možná by toto dílo nikdy nevzniklo.
Výbuchy supervulkánů v lidské historii
Exploze Tambory o síle 7 na stupnici indexu vulkanické aktivity způsobila globální ochlazení o 0,5 °C oproti dlouhodobému průměru. To se na první pohled nemusí jevit jako výrazný rozdíl, avšak je třeba připomenout, že na některých místech došlo k extrémním výkyvům počasí, které měly smrtelné důsledky.
Silnější výbuch moderní civilizace nezažila, ale lidé ano. Zhruba před 75 tisíci lety explodoval supervulkán Toby na Sumatře. V tomto případě jde o vůbec nejničivější doloženou katastrofu svého druhu, která je hodnocena stupněm 8.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
