Poznávání exotických zemí může být stejně úsměvné jako frustrující, zejména pustíte-li se do interakce s místním obyvatelstvem. Čím vás překvapí tropická Srí Lanka? Přečtěte si zážitky cestovatelky Žanety, která ji měla možnost poznat jako své boty.
První zkušenost s místními
Když jsem poprvé vystoupila z hektického srílanského letiště na ještě hektičtější ulici plnou autobusů, taxíků a naháněčů do všech možných i nemožných dopravních prostředků, vkradla se mi do hlavy myšlenka, jestli jsem s výběrem destinace vlastně neudělala chybu. Musím říct, že mi hned ze začátku nebyla příjemná přespříliš vtíravá a všelicos nabízející nátura místních obyvatel. Ten nabízel pomoc s kufrem, ten odvoz z letiště, další levnější odvoz z letiště a neposlední super ubytování. Každý z nich mi zvlášť bral do svého vozítka zavazadla a já se začala ztrácet ve všem tom chaosu. „Vzpamatuj se“, křičela mi hlava. Rázně jsem řekla „NO, NO“ a utíkala od všech pryč. Chaos pomalu ustával a naháněčů bylo směrem od letiště míň a míň.
Začala jsem hledat autobus, který mě doveze kam chci, byla jich tam pořád spousta. „Dobrý den, jedete na jih ostrova?“ Odpovědí mi bylo jen kroucení hlavou ze strany na stranu – NE. Aha, tak jiný, říkám si. Opakuji otázku už po několikáté a pořád stejná nevyřčená odpověď – kroutí, že ne. Už začínám být zoufalá, když v tom najednou slyším ty stejné řidiče, kterých jsem se ptala, vykřikovat název města, kam jedou. Mirissa – tam chci ale přeci i já! Nechápu, v rychlosti a nejistá naskakuji do pomalu rozjíždějícího se autobusu a proklínám se, že jsem si v neukojené touze po dobrodružství, já hloupá, nedomluvila spíš ten taxík nabízející v hotelu. Moje navigace ukazuje správný směr a já po nějaké době zjišťuji, že kývání hlavou ze strany na strany, známé u nás jako NE, znamená na Srí Lance přesný opak.
No spicy, no spicy
Další „aha moment“ nastal po mé několikáté návštěvě restaurace. „Dám si rice and curry, a prosím nepálivé, díky.“ Obsluha můj požadavek odkývne a já už se hladová těším na specialitku srílanské kuchyně, běžně hodně pálivou a říkám si, že tento milý usměvavý pán už mi určitě rozuměl a konečně si tak vychutnám svůj oblíbený pokrm bez ohně v puse. Je to tu. Veselý bezzubý dědoušek pokládá mé voňavé jídlo na plastový stůl a já se do něho s chutí pouštím. A sakra, po druhé lžičce hnědé omáčky v puse už necítím chuť ničeho dalšího. Jak to, že zase?! Zase mi odkýval něco, co nedodržel, už bych si na to měla pomalu zvyknout! Proč?
No samozřejmě. Děda rozuměl, ale rice and curry mívají dopředu hotové ve velkém a hostům na talíř ho jen nakládají. Už bylo uvařené s chilli. Jejich nátura je ale taková, že vše raději odsouhlasí, něž by měli vysvětlit, jak to je a že to nejde.
Tomorrow, zítra!
Za dlouhou dobu strávenou na ostrově jsem větu typu „zítra to bude, zítra“, slyšela nesčetněkrát. Místní ji používají jako univerzální odpověď na všechno. Abyste se z toho ale nezbláznili, moc jí nevěřte. „Motorka bude opravená zítra, OK?“ Ok, zítra tam ani chodit nemusíte, protože uslyšíte znovu „až zítra“. „Hranice Srí Lanky po lockdownu budou otevřené už zítra! Můžete přijet.“ Psát, že nebyly otevřené ještě několik měsíců už asi ani nemusím.
Jsou to sluníčka
V průběhu mé cesty jsem s místními zažila tolik momentů, které bychom v Evropě označili za nespolehlivé až urážející, ale k jejich nátuře prostě patří. A nutno říci, že všech situacích jsou usměvaví, milí a vždy ochotni nabídnout pomocnou ruku. Je až obdivuhodné, jaký mají nadhled a klidnou duši. Na opravu stříkající vodovodní trubky v hotelové koupelně přinesou místo nářadí klacek se slovy „now okay, nic se neděje, voda vyschne“, a vyhrocenou situaci v místnosti rozzáří upřímným úsměvem od ucha k uchu. „Zítra bude krásně.“
