Pohřben zaživa. Proč někteří lidé dobrovolně podstoupili jednu z nejděsivějších zkoušek vůbec

Strach z pohřbení zaživa patří k těm nejhlubším, které člověk může zažít. Přesto se našli lidé, kteří se nechali zahrabat pod zem dobrovolně.

Představa, že se člověk probudí v rakvi hluboko pod zemí, děsí lidstvo po staletí. Není divu. Klaustrofobie, tma, nemožnost pohybu a vědomí, že cesta ven neexistuje, představují jednu z nejintenzivnějších lidských nočních můr. A oprávněnou. Vždyť v minulosti se mnohdy stalo, že byl člověk předčasně prohlášen za mrtvého a pohřben zaživa. Možná z těchto důvodů se tento fenomén stal jednou z největších výzev pro iluzionisty a takzvané mistry eskapády. Pokud totiž dokázali uniknout z pout, trezorů nebo vodních nádrží, zbývala už jen poslední meta – vyhrabat se z hrobu

Houdini věděl, kde končí iluze

Se světem únikových triků je neodmyslitelně spojené jméno Harryho Houdiniho (1874 – 1926). Proslavil se tím, že se nechával spoutat řetězy, zamykat do trezorů nebo spouštět pod hladinu řek v uzamčených bednách. Publikum s napětím sledovalo, zda se z pasti dostane dříve, než mu dojde čas.

Přesto existovala disciplína, ke které měl velký respekt. Pohřbení pod zemí považoval za mimořádně nebezpečné. Dobře věděl, že největším protivníkem není nedostatek odvahy, ale obyčejná fyzika. Několik tun zeminy dokáže během okamžiku rozdrtit běžnou rakev a člověk uvnitř nemá prakticky žádnou šanci. Proto podobné triky buď odmítal, nebo je upravoval tak, aby diváci viděli iluzi, nikoli skutečný hazard se životem.

Bill Shirk šel ještě dál

Po Houdiniho smrti se však našli lidé, kteří chtěli hranici riskování posunout. Jedním z nich byl americký eskapádista Bill Shirk (nar. 1945). Na konci sedmdesátých let, konkrétně v roce 1977, se rozhodl uskutečnit výkon, jenž působil téměř neuvěřitelně. Nechal se uložit do speciálně zkonstruované schránky, kterou následně zasypaly tuny zeminy. Pod povrchem strávil neuvěřitelných 79 hodin. Aby byl výkon ještě působivější, sdílel stísněný prostor s hroznýšem, dvěma tarantulemi a chřestýšem. Přestože šlo o pečlivě připravenou akci s přívodem vzduchu a týmem zajišťujícím bezpečnost, psychická zátěž musela být obrovská. Celá událost měla navíc charitativní rozměr a přilákala pozornost médií i tisíců diváků.

O patnáct let později se Shirk pokusil o ještě odvážnější číslo. V roce 1992 se nechal uzavřít do průhledné plexisklové rakve, kterou zasypalo přibližně sedm tun hlíny a betonu. Tentokrát však příprava nestačila. Obrovský tlak způsobil zhroucení rakve a iluzionista se ocitl ve skutečném smrtelném nebezpečí. Jen díky rychlé reakci záchranného týmu byl včas vyproštěn. Sám později přiznal, že šlo o nejnebezpečnější okamžik jeho kariéry. Událost se stala připomínkou, že ani sebelepší příprava nedokáže fyzikální zákony zcela obejít.

Nebezpečí se skrývá tam, kde ho málokdo čeká

Lidé si často myslí, že největším rizikem při pohřbení zaživa je nedostatek kyslíku. Ve skutečnosti je mnohem větším nepřítelem samotná zemina. Jeden metr krychlový vlhké hlíny může vážit více než jednu a půl tuny. Pokud se zhroutí stěny výkopu nebo nevydrží konstrukce, vznikne tlak, proti kterému člověk prakticky nemá šanci bojovat.

Právě proto jsou práce ve výkopech dodnes přísně regulovány a stavební firmy používají speciální pažení nebo jiné způsoby zajištění. To, co na první pohled vypadá jako obyčejná díra v zemi, může být překvapivě nebezpečné. I proto vždy patřily podobné kousky mezi nejriskantnější disciplíny únikového umění.

Dnes se může zdát zvláštní, že někdo dobrovolně podstoupí něco takového. Pro většinu iluzionistů ale nešlo jen o snahu šokovat publikum. Úniková vystoupení byla především soubojem člověka s nemožným. Diváci neobdivovali pouze samotný trik, ale schopnost zachovat klid ve chvíli, kdy by většinu lidí ovládla panika. V tom se tito odvážlivci vlastně příliš nelišili od horolezců, jeskynních potápěčů nebo akrobatických pilotů. I oni vědomě vstupují do prostředí, kde rozhodují zkušenosti, příprava a chladná hlava. Rozdíl spočíval v tom, že iluzionisté svůj zápas proměnili v představení.

Dnes už podobné výkony nevídáme

Současní iluzionisté stále připravují působivé únikové triky, ale většina z nich klade mnohem větší důraz na bezpečnost. Moderní technika totiž umožňuje vytvořit iluzi smrtelného nebezpečí, aniž by bylo nutné skutečně pokoušet osud. Možná je to dobře. Příběhy lidí, kteří se nechali dobrovolně pohřbít zaživa, nás totiž nepřitahují jen svou odvahou. Připomínají také, jak snadno se může touha překonat vlastní hranice změnit v hazard.

Bill Shirk svůj odvážný experiment přežil díky důkladné přípravě i zkušenému týmu. Jeho výkon ale zároveň ukázal, že některé hranice není radno podceňovat.