Vězení není místem, od kterého by odsouzení očekávali klidné prostředí a harmonii k rozjímání nad svými delikty. Přesto však existuje etický kodex i zákonem daná nařízení, která v duchu humánnosti dozorcům i vyšetřovatelům zakazují páchat na vězních násilí. Bývalý režim si však zákony poupravil. V Uherském Hradišti nepřátele komunismu trestal metodami, které spíše než spravedlivou legislativu připomínaly barbarské metody inkvizice či gestapa.
Boj o umístění soudní, ale i vězeňské budovy
Budova stála původně ve Františkánské ulici. Ta však po reorganizaci soudnictví v roce 1855, kdy byla působnost místního soudu rozšířena, přestala být vhodnou především z kapacitních, ale i kvalitativních důvodů. A tak vznikla myšlenka postavit komplex nový. Začalo se uvažovat o jeho umístění.
Ve hře však nebylo jen Uherské Hradiště. Své pozemky zdarma nabídla i Kroměříž. Mít ve svém městě krajský soud totiž zvyšovalo renomé i prestiž. To však hradišťský výbor nehodlal připustit a k pozemkům zdarma nabídl rovněž 40 000 zlatých, coby příspěvek na výstavbu. V letech 1892 – 1897 tak byl zbudován nový justiční palác s věznicí na území Uherského Hradiště.
V 50. letech se ve věznici spravedlnost moc nenosila
Prakticky od svých počátků zde byli internováni tzv. „političtí“, tedy nepřátelé nastaveného politického režimu. Druhá světová válka zde mučila a zabíjela české vlastence a po jejím skončení tu na svůj ortel čekali pro změnu váleční kati. Ale ani po skončení tohoto odstrašujícího období dějin se zde humánnost nezabydlela.
S nástupem komunismu se věznice opět těšila oblibě, coby místo pro „odklizení“ nepohodlných osob z veřejného dění. Na sklonku 40. a 50. let minulého století tu bylo vězněno, mučeno a usmrceno mnoho nevinných, kteří zde platili daň za své názory, o něž režim nestál.
Místo palečnic elektrické boty
Nebyli zde tedy vězněni úkladní vrazi, zvrácení násilníci či morálku neznající podvodníci, nýbrž intelektuálové, patrioti, ale i osoby politicky a veřejně zcela nečinné, které se jen dostaly do hledáčku StB. V místním vězení se lidé 24 hodin denně báli, kdy si pro ně přijdou k výslechu.
Inkvizice stovky let zpět ráda používala jeden nástroj, jímž chtěla podezřelé přimět k přiznání. Byly to palečnice, které drtily prsty. Této vyšetřovací metodě se říkalo tortura. V dobách komunismu už byla inkvizice i tortura minulostí. Ale v Hradišti to zas až tak neplatilo.
Pověstným hradišťským přístrojem, jehož se během výslechů užívalo, byly tzv. elektrické boty. Říkalo se jim také Grebeníčkovy, podle jednoho z vyšetřovatelů. Tento mučící nástroj sice nelámal prsty na nohou, místo toho umožnil do své oběti pronikat elektrický proud. Do bot byl zaveden pomocí plíšků.
Fyzická i psychická šikana a manipulace
Tím to ale nekončilo. Vyšetřovatelé si domnělou pravdu rádi vynucovali i dalšími krutými metodami. Pamětníci vypověděli, že vězňům zarývali špendlíky pod nehty, kopali je do hlavy, ale i do varlat, mlátili do krve. Na samotkách lidi trýznili hladem, žízní, užívali horké nebo ledové vody k degradaci těla i ducha. Tzv. korekce byla vrcholem této ostudné mašinerie. Vězni zde v temných kopkách bez světla, ve špíně a chladu byli „zakováni“. To spočívalo v tom, že jim na nohy byla připevněna jakási kovová pouta, na nichž byly asi dvacetikilogramové koule, které za sebou oběť musela stále tahat.
A spravedlnost?
Ne všichni však klopili oči. Předseda senátu Státního soudu pro oblast Brno už v březnu 1949 volal po prošetření situace ve věznici. Realitu zděšeně shrnul tak, že „skutečnost je horší než mrtvé litery“. Spravedlnosti se však nedovolal, věznice fungovala až do roku 1960, kdy byly úřady přemístěny.
Náhled do bývalé věznice:
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
