Severní Korea je jednou z nejnepřístupnějších zemí a o dění v prostoru, jemuž stále oficiálně vládne věčný prezident Kim Ir-sen, máme jen hrubou představu. Nicméně stačí pohled na noční satelitní snímky, kde je KLDR jen tmavou skvrnou obklopenou záplavou světel, a je jasné, že se jedná o jednu z nejzaostalejších ekonomik světa. Přesto se tvrdý totalitní režim stále snaží dokazovat opak. Nejabsurdnější ukázkou tohoto přístupu je vesnice Kidžong v demilitarizované zóně s Jižní Koreou.
Utopie na dosah od hranic
Oficiální severokorejské statistky uvádí, že v Kidžongu žije 200 rodin pracujících v prosperujícím zemědělském družstvu. Vesnice má při pohledu z jihokorejské strany působit velkolepě. Stojí zde několik velkých obytných domů s keramickými taškami a nechybí ani honosné kancelářské budovy, škola nebo nemocnice. Noční osvětlení je velkorysé a má vytvářet dojem prosperity vysoké úrovně elektrifikace. Jenže už po krátkém pozorování je patrné, že zde něco nehraje.
Kidžong, v překladu „vesnice míru“, je místem, kde nikdo nežije. Žádné zemědělské družstvo, žádné rodiny, nic. V ulicích se sice v pravidelných intervalech objevují úklidové čety, ale tím veškeré dění končí. Kidžong je falešnou vesnicí, obdobou Potěmkinovy vesnice, kde osvětlení ovládá časový spínač a kam se nikdo nepovolaný nedostane. V 50. letech, kdy místo vzniklo, mělo sloužit jako výkladní skříň budovatelského úspěchu severní části poloostrova a snad mělo i přimět některé Jihokorejce k migraci. Proč je však stále udržováno, zůstává záhadou.
Budovatelské písně znějí z místního rozhlasu i dnes
Severní a Jižní Korea podepsaly příměří v roce 1953. Mezi rozděleným národem tak vzniklo čtyři kilometry široké a 250 kilometrů dlouhé pásmo. V něm si obě země vyhradily právo zbudovat jednu vesnici. Jihokorejci ponechali v zóně osadu Tae Sung Dong, jejíž obyvatelé se živí převážně pěstováním rýže. Severokorejci se pustili do pompézního projektu. Jenže už v době, kdy byla vesnice postavena, stačil dalekohled a bylo jasné, že je bez života.
Mohlo by se zdát, že propaganda po téměř 70 letech nechá Kidžong prostě stát a maximálně jej bude udržovat v ucházejícím stavu. Jenže totalitní režimy si vždy libovaly ve výstřelcích, naddimenzované budovy nebo pompézní vojenské přehlídky jsou toho dokladem. A tak se Kidžong neustále vyvíjí. V centru obce byl vztyčen 160 metrů vysoký stožár, na němž vlaje severokorejská vlajka a z místních amplionů se někdy i hodinu co hodinu a někdy také v noci ozývají budovatelské písně a projevy odsuzující kapitalismus.
Divadlo pro nikoho
Pro Jihokorejce se Kidžong nestal výkladní skříní KLDR, ale spíše bizarní atrakcí, která dokonale reprezentuje totalitní režimy. V Severní Koreji je takových symbolů více, třeba už desítky let nedokončený obrovský hotel Rjugjong nebo nejvyšší vítězný oblouk světa. Ten je postaven z 25 550 cihel, z nichž každá představuje jeden den pozemského života vládce Kim Ir-sena. Kolem oblouku vede silnice s několika jízdními pruhy, auto po ní ale projede sporadicky. Takové symboly mohou na obyvatele svobodné části světa působit prázdně až absurdně, jaký ale mají vliv na mysl místních obyvatel, kteří jsou od narození formováni totalitním režimem, můžeme jen spekulovat. Kidžong však nevidí ani oni. Nad tím, komu je takové divadlo připraveno, zůstává viset otazník.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
To jsou prostě komouši!
Ano úplně přesné a vypovídající.Vím o čem mluvím,byl jsem tam skoro dva roky,sice už je to hodně let ale tenkrát si obě strany,jižní a severní neměli co vyčítat.Ty stožáry a velikost vlajek byla prestižní záležitost na obou stranách,čím větší tím lepší.A ta hudba?Oboustranné kvílení,kdo s koho.
Ale tady nejde o nějaké stožáry, tady jde o ukázku nesmyslného předvádění se stalinistické země, která nemá co ukázat, kromě vládnoucího psychopata který řídí celou zemi.