Pierre Teilhard de Chardin. Přírodovědec, který představil syntézu evoluce a křesťanství

Evoluce je mezi vědci natolik přijímaným schématem, že o procesu přirozeného výběru prakticky nelze pochybovat. Darwinova teorie odsunula kreacionismus na druhou kolej, přestože předtím o vzniku člověka božským zásahem nikdo nepochyboval. Ještě v 19. století se zdálo, že věda brzy vyřeší a hlavně vysvětlí vše, jenže na začátku 20. století se objevila kvantová mechanika a teorie relativity, přičemž bylo rázem vědecké bádání opět na začátku složité cesty poznání.

Bod Omega

V současnosti víme, že k popsání některých procesů, zejména těch odehrávajících se na nejmenší možné úrovni, povede ještě hodně dlouhá cesta, která může být i bez cíle. Už víme, že lidské poznání je zřejmě omezené a v souvislosti s touto nejistotou se znovu začaly objevovat skutečné vědecko-filozofické teorie čerpající jak z principu evoluce, tak z náboženského pohledu. Tou nejzvučnější je jistě koncepce francouzského myslitele Pierra Teilharda de Chardina (1881 – 1955).

Tento významný přírodovědec křesťanského smýšlení vyšel z darwinovské koncepce vývoje člověka, tu ale podřídil teologii. Teilhard de Chardin došel k přesvědčení, že původní tkáň univerza, z níž vše vzniklo, a to včetně života, není jen pouhou hmotou, ale jakousi oduševnělou sférou s potenciální schopností rozvíjet se až k myšlení, duchu a rozumu, což představuje člověka.

Člověk je jakýmsi mezníkem a současně středobodem vývoje, jehož cílem je spojení lidského ducha s Bohem. Takové spojení se má uskutečnit v kosmické rovině. Pierre Teilhard de Chardin nazývá tuto konečnou fázi vývoje bodem Omega. Na konci lidských dějin tak člověk plně splyne s Bohem.

Tím lze vysvětlit evoluci jako předem naprogramovanou a směřující k Bohu, který je jediným a předem daným cílem. Teilhard de Chardin tak v podstatě překročil hranice vědeckého bádání a lidskému vývoji znovu určil cíl, opět náboženského charakteru. Koncepce bodu Omega je tak zároveň v souladu s teologickým učením.

Noosféra

Myslitel jde ve své filozofické koncepci ještě dále a rozvíjí ji. Přichází s pojmem noosféra. Zde se nechal inspirovat přírodovědcem Eduarde Suessem, který jako první použil termín biosféra pro tu část planety, která je ovlivněna vším živým. Noosféra je naopak sférou vlivu lidského rozumu. A právě dějiny rozvoje lidského poznání, které se v moderní době neustále urychluje v podobě vědeckotechnického pokroku, jsou dějinami urychlení cesty lidstva k Bohu. Tato cesta je podle Teilharda de Chardina otevřena díky vystoupení Ježíše Krista. Zatímco do té doby byl vývoj rozumu a s ním spojených lidských schopností spíše takový, že vedl k diferenciaci jak v poznání, tak v lidské činnosti, od vzniku Kristova učení se cesty lidského vědění a ostatní činnosti sbíhají a prolínají. Poznání a s ním i lidstvo tak směruje ke svému cíli, kterým je dosažení bodu Omega.

Inteligentní plán

Na příkladu teorie Pierra Teilharda de Chardina se jasně ukazuje, jaký chaos vnesl vědecký pokrok do lidského myšlení. V minulosti byla fyzika a tečka. Každý dobrý fyzik se v ní orientoval, dnes jsou specialisté, kteří se soustředí na své obory, protože schopnost obsáhnout tak široké spektrum vědění je pro lidskou mysl prakticky nemožné. To je důvod opětovného hledání duchovní cesty, kterou samozřejmě představují i další koncepce, jako je například inteligentní plán, který je jakýmsi protipólem náhodné evoluce a má dokázat, že vše se děje díky záměru inteligentního stvořitele. Vědecká obec nicméně tuto ani žádnou další teorii vývoje nepřijímá.