Pojem sluchová pareidolie jste možná ještě nikdy neslyšeli, nicméně jste se s ní s velkou pravděpodobností již setkali. Obzvláště, pokud se rádi potulujete lesem.
Lidé milují les pro klid, který mezi stromy nacházejí. Nelze si však plést pojmy klid a ticho. To druhé ve skutečnosti v lese nikdy není. Šum korun stromů, zvuky živočichů a ptáků, bzučení hmyzu, ale i ruchy přicházející z míst mimo les dohromady vytváří nekonečně jemné hučení. Tento jakoby vzdálený hluk dokáže velice dobře stimulovat lidskou psychiku, někdy ji dokonce dokonale ošálí a lidé v něm dokáží zřetelně uslyšet, jak někdo volá jejich jméno.
Na duchy nevěříme, tak proč lidé mohou někdy slyšet volání nebo jiné výkřiky, přestože ve skutečnosti nikdo nic neříká? Jde o halucinaci nebo existuje ještě jiné vysvětlení?
Mozek hledající známé vzory
Skutečnost, že v klidu lesa najednou nezřetelně zaslechnete volání vašeho jména, je ve světě natolik rozšířená, že ji pravidelně podrobují zkoumání vědci po celém světě. Objasňují ji jako sluchovou pareidolii, což je úkaz, který lze vysvětlit jako fenomén, při kterém lidé mohou slyšet známé zvuky ze zdánlivě statického hluku na pozadí. Nemusí to být jen les, zdrojem tohoto hluku mohou být pračky, stroje, ruch ulice nebo tekoucí voda. Nicméně v lese působí sluchová pareidolie nejtajemněji, proto je známá především z tohoto prostředí. Chaotický šum vytváří v mysli lidí smysluplné vzory, nicméně v nejednoznačných obrazech.
Nejedná se však o halucinaci. V takovém případě člověk slyší zvuky, které neexistují. Během pareidolie však mysl konstruuje zvuky do známých vzorů, což je typicky právě volání jeho jména.
„V lidském mozku se nachází velká databáze vzorců. Jsou tam všechna slova, která znáte a která jste kdy v životě slyšeli,“ říká pro magazín Live Science Neil Baumanm, audiolog a generální ředitel Centra pro pomoc při ztrátě sluchu se sídlem ve Washingtonu. „Vybírá si to, co považuje za nejlepší vzor. Jenže nejlepší nemusí znamenat správný.“
Z toho plyne, že zvuky, které člověk během sluchové pareidolie vnímá, nejsou konstruovány naším mozkem, ale vycházejí ze špatného vnímání skutečných zvuků, třeba těch, které tvoří les. Mozek totiž kolem sebe hledá neustále vzory a nejen sluchem, ale i čichem, hmatem nebo zrakem. Tím se dostáváme k vizuální pareidolii, která je známější a lidé ji nepovažují za halucinaci, ale za běžný fenomén, při němž lze například vidět známé předměty ve tvarech mraků nebo skal.
Odkaz pravěkých lovců a sběračů
Podle vědců se sluchová pareidolie vyvinula z potřeby pravěkých lidí maximalizovat pravděpodobnost zaslechnutí komunikace se svými druhy. Mozek je tak díky tisíciletým zkušenostem „naprogramovaný“ být neustále ve střehu pro případ potřeby zaslechnutí útržků jazyka i v rámusu.
Pokud tedy při procházce lesem třeba během houbaření nečekaně a nezřetelně uslyšíte volat z hlubin své jméno, nemusíte mít obavu o své duševní zdraví. S velkou pravděpodobností k vám doléhá ozvěna našich dávných předků.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
