Ve stejném roce, kdy se na plátnech kin objevil zfilmovaný poslední díl ze slavné románové trilogie Pán prstenů s podtitulem Návrat krále, došlo na poli archeologie k významnému objevu. Ani samotného Tolkiena nejspíš nenapadlo uvažovat nad reálnou existencí jím vybájených bytostí. Jak ale bylo zjištěno, jeho trpasličí hobiti kdysi měli reálnou předlohu.
Elfové, hobiti nebo sám temný Sauron jako jasná fikce
Příběh spisovatele J. R. R. Tolkiena (1892 – 1973), jehož hlavním hrdinou je mladý hobit Frodo Pytlík, je plný fantastických postav. Vznešení elfové, stromoví entové, děs nahánějící skřeti a draci, to je jen úzký výběr výplodů Tolkienovy bujné představivosti.
Hobiti, mírumilovná a klidná rasa malých lidí s nezvykle velkýma nohama, měli být další z celé řady nových postav vzniklých autorovým perem. Jak se ale až dlouho po jeho smrti ukázalo, někdo jim tělesnou stavbou dost podobný ve skutečnosti přeci jen existoval.
Homo floresiensis, alias hobit
V roce 2003 byl učiněn nevídaný objev. Skupina australských a indonéských vědců prováděla archeologický průzkum vápencové jeskyně Liang Bua (Chladná jeskyně) na indonéském ostrově Flores. Že objeví nový druh člověka, však nečekali. Ale stalo se.
Postupně odhalili pozůstatky několika lidí. Ti byli znatelně menší, než v dnešní době, měřili jen přibližně 100 centimetrů a jejich lebka měla velikost grapefruitu. Na malém těle vynikala velká, až 20 cm dlouhá chodidla. I přes malou tělesnou stavbu a především navzdory malému objemu mozku nelze říci, že by se jednalo o barbary žijící jen plněním svých základních potřeb. Dokázali si vytvořit sociální prostředí a svébytnou pospolitost srovnatelnou s dnešními přírodními národy.
Tento nový druhový stupeň na žebříčku evoluce byl pojmenován Homo floresiensis, ale oblíbenou se stala přezdívka „hobiti“. Nejzachovalejší z koster se pak kromě evidenčního čísla LB1 dočkala jména „Flo“.
Že by naši prapředci?
Vědecké výzkumy odhadly stáří těl na 74 000 – 13 000 let. Přirozeně se začalo s výzkumem jejich spojitosti s dnešním moderním člověkem, tedy s Homo sapiens (člověk moudrý). Názory se však liší do dnešních dní. Zatímco jedni věří, že se skutečně jedná o zakrslé předky našeho druhu, jejichž minimalismus vznikl buď přizpůsobením se malému životnímu prostoru, nedostatkem vhodné potravy, nebo vlivem jakési zdravotní vady, jiní nesouhlasí, neboť nevidí dostatek shodných rysů.
Oponenti se přiklánějí k hypotéze, že máme co do činění s typem člověka vzpřímeného (Homo erectus), s nímž naopak mnohé společné znaky má. Shodná je i lokace do prostoru jihovýchodu asijského kontinentu. Od původního druhu se pak část jedinců oddělila. Tito budoucí hobiti se měli usadit na izolovaném ostrově a započít s osidlováním i vlastní přeměnou, která však ani v tomto případě nemá jasné odůvodnění.
Žijí ještě?
Ani v tomto nepanuje shoda. Zatímco reálná soudobá existence prokázána nebyla, indonéské legendy mluví jinak. Jedna z pověr hovoří o výskytu „pidi lidí“ ještě v dobách pobytu prvních Evropanů. Jiní zarputile věří, že jsou uprostřed nepropustného pralesa skryti dodnes.
Galerie:
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
