Zoroastriánství nebo také zarathuštrismus je jedním z nejstarších monoteistických náboženství na světě. Zakladatelem byl prorok Zoroaster či Zarathuštra v dobách starověkého Íránu, před přibližně 3 500 lety.
O jaké náboženství se jedná?
Po celých tisíc let byl právě Zoroastrismus jedním z nejvýznamnějších náboženství, hlavně v Persii a to od roku 600 př. n. l. až do roku 650 n. l. V současnosti se karta značně obrátila, vyznává jej poměrně malá skupina věřících. V roce 2006 přinesl New York Times informaci, že se jedná o méně než 190 tisíc osob.
Zoroastriáni věří v jednoho boha zvaného Ahura Mazda (Moudrý pán), jež stvořil svět. Nejde o vyznavače ohně, jak často špatně toto náboženství chápou západní civilizace. Spíše se jedná o víru v čistotu elementů a oheň pro věřící představuje Boží světlo a moudrost. Ahura Mazda prý odhalil světu pravdu přes svého proroka, Zoroastera. Jejich kniha svatých textů se jmenuje Avesta.
Dualismus v Zoroastriánství
Dualismus ve smyslu tohoto náboženství poukazuje na existenci dvou naprosto oddělených elementů, dobra a zla. Tyto síly se nacházejí jak na úrovni vesmírné (protikladné síly ve vesmíru), tak morální (protikladné síly v rámci lidské mysli).
Vesmírný dualismus odkazuje na stále zuřící bitvu mezi dobrem (Ahurou Mazdou) a zlem (Angrou Mainyu). V tomto kontextu je důležité si uvědomit, že Angra Mainyu není přímým protikladem Ahury Mazdy, spíše protikladnou silou, destruktivní energií. Ta je v přímé opozici k Ahurově tvořivé energii. S tímto dualismem tedy přichází život a smrt, den a noc, dobro a zlo. Ani jedno nemůže existovat bez druhého.
Morální dualismus značí vnímání dobra a zla v myslích lidstva. Lidem se dostalo Božího daru ve formě svobodné vůle, mohou si tedy sami zvolit cestu buď dobra nebo zla. Cesta zla vede samozřejmě k neštěstí a nakonec do Pekla, naproti tomu cesta dobra k míru a věčné spokojenosti v Nebi. Znovu nacházíme protiklady, štěstí a smutek, pravda a lež, ovšem vždy s důrazem na svobodnou vůli. Pokud by si tedy lidstvo zvolilo cestu dobra, mohl by na Zemi vzniknout Ráj a zlo by bylo navždy poraženo.
Svatební a pohřební zvyklosti
Svatební zvyky mívají většinou dvě fáze. Během první fáze podepíše nevěsta, ženich a jejich rodiny manželskou smlouvu. Druhá fáze je samotný obřad následovaný velkou hostinou a oslavami, které mohou trvat tři až sedm dní. Během obřadu drží jedna z vdaných příbuzných žen nad hlavami snoubenců bílý šátek. V tu samou chvíli někdo jiný vezme dva sladké kornouty a tře je o sebe, aby tak osladil životní cestu novomanželům. Poté jsou dva konce bílého šátku sešity dohromady, tím symbolizují manželskou sounáležitost do konce jejich života. Oba snoubenci bývají tradičně oblečeni do bílého. Tato barva pro ně značí čistotu.
Pohřební zvyky jsou pro naši západní civilizaci o něco více neobvyklé, až děsivé. Zoroastriáni nechávají své mrtvé na takzvaných Věžích ticha. Věří totiž, že poté, co člověk naposledy vydechne, se jeho tělo změní na nečistou nádobu. Smrt je považována za dílo Angry Mainyu, zosobnění všeho zla, zatímco Země a vše krásné na ní se přičítá práci dobrého a čistého Boha, Ahury Mazdy. Kontaminace elementů (země, vzduch, oheň a voda) rozkládajícím se tělem považují Zoroastriáni za svatokrádež.
Namísto tradičního pohřbení mrtvé tělo odnesou na Věž ticha, kde je vydáno napospas slunci a supům. V západních zemích, kde se malé procento těchto věřících nachází, je podobná praktika ilegální nebo prakticky nevykonatelná. Většinou tedy volí kremaci.
Galerie:
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
