Během dlouhé historie lidstva se dělo opravdu leccos a nutno říci, že stále děje. Než se kupříkladu rozvinula medicína do současné podoby, nadělala více škody, než užitku. Jenže, jak je patrné, stále ještě jsme nevystoupili z doby temna, a to ani v průběhu 21. století.
Všemocné kapsle z mrtvých dětí
Jak uvádí kanadský portál cbc.ca, v roce 2012 došlo v Jižní Koreji k zabavení dodávky zvláštních léků vyrobených v severovýchodní části Číny. Na tom by nebylo nic tolik překvapivého, v Číně se falšuje kdeco, ale tyto kapsle skrývaly vskutku děsivou a nepochopitelnou ingredienci – prášek z miminek, o kterém se říká, že má léčebné schopnosti.
Překupníci, kteří tyto kapsle do Jižní Koreje přivezli, se prý domnívali, že jde o povzbuzující přípravky a údajně nevěděli o skutečné hrůzu nahánějící náplni. Čínská celní správa poté nařídila vyšetřování podezřelých dodávek, jež by také mohly obsahovat prášek, který pochází z potratů nebo dětí, která se narodila mrtvá.
Kanibalismus ve 20. století? Žádný problém
Na konci 19. století lidé nespatřovali velký problém ve výrobě svíček z lidského tuku, pití krve čerstvě popravených lidí či výrobě léků z rozdrcených lebek. Mnoho Evropanů si s touto spíše zdánlivě středověkou praxí nedělalo velkou hlavu. Jestliže se vrátíme hlouběji do historie, i sám anglický král Karel II. srkal takzvané královské kapky vyrobené z alkoholu a drcené lidské lebky.
Velké množství evropské šlechty a vědců užívalo taková léčiva na úlevu od běžných bolestí hlavy až po epilepsii. I když se lidské chápání světa pomalu, ale jistě osvobozovalo od pověr a mýtů, stále se do určité míry věřilo, že pozřením části těla zemřelého se do našeho těla dostane jistá léčebná síla z nebožtíka. Například, když člověk trpěl bolestí hlavy, co může lépe pomoci, než medicína z drcené lebky. Při potížích s krví zase může nejlépe vyléčit krev z někoho jiného. Otázkou tedy nebylo, zda užívat nějakou část lidského těla jako lék, ale spíše kterou část zvolit.
Drcená lebka s čokoládou aneb Ať je to alespoň k jídlu
Thomas Willis, vědec, který se v 17. století věnoval studiu lidského mozku, namíchal zvláštní lék, jež měl léčit mrtvici a krvácení. Smíchal totiž drcenou lidskou lebku s čokoládou. Další zajímavou myšlenkou bylo využití mechu, jímž zarůstaly pohřbené lebky. Ten se pro změnu používal na léčbu krvácení z nosu a případně také epilepsie. Lidský tuk prý pomáhal při léčbě dny, proto v něm němečtí lékaři namáčeli obvazy, než zubožené nohy zavazovali.
Krev byla také velmi ceněna, hlavně ta čerstvá. Paracelsus, lékař německo-švédského původu, v 16. století věřil, že její pití je cestou k vitalitě. Někteří vyznavači tohoto trendu se vyslovovali dokonce pro její pití přímo z člověka, což se tedy naštěstí příliš neuchytilo. Ovšem na druhou stranu bylo možné si za malý poplatek dát trochu ještě teplé krve z právě popraveného člověka.
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
