Velbloudí wrestling. Majitelé závodních zvířat odmítají, že by šlo o týrání

Jedni tipují výherce a vášnivě sledují průběh boje, jiní kroutí hlavou nad zbytečností hecování zvířat k zápasu jen pro lidské pobavení. Na rozdíl od býčích zápasů, kde je osud zvířete v závěru boje zpečetěn, ohání se majitelé velbloudů tím, že zvířatům neubližují. O co tedy vlastně jde?

Wrestling, zábava pro otrlé

Wrestling je sport s prvky souboje. Jako takový býval ve svých počátcích atrakcí v cirkusech, kde urostlí muži bojovali o přízeň publika. Dnes už se jedná o profesionální soutěžní zápasy, v nichž se točí velké peníze, a které se vysílají na placených televizních kanálech.

Oproti tomu velbloudí wrestling není záležitostí peněz, údajně jde jen o zábavu a udržení kulturní zvyklosti. Velbloudí zápasy, jak bychom jej mohli také nazvat, mají předlouhou tradici. Po celá staletí jsou pořádány například v Turecku.

A jak to celé kdysi vlastně vzniklo? Podnikatelé během svých obchodních výprav napříč Tureckem hledali po večerech zábavu. V karavansarajích, orientálních hostincích, kde přespávali, tak prý začali pořádat zápasy, jejichž hlavními aktéry byli jejich velbloudi, na nichž přepravovali zboží.

Samička jako důležitá motivace k boji

U většiny tvorů je to stejné. Když má sameček zájem o pěknou samičku, naparuje se až tak, že je ochoten se o její přízeň i poprat. Tento jednoduchý princip využívá i wrestling v tureckém Selçuku.

Rok co rok se tu v lednu pořádá monstrózní podívaná, během níž se mezi sebou utká více jak stovka velbloudů. Třetí lednový víkend, to jsou dny, na které místní netrpělivě čekají. Koná se totiž jeden z nejvýznamnějších festivalů, který mívá až dva tisíce přihlížejících fanoušků.

Slavnost je zahájena přehlídkou velbloudů, kteří procházejí městem zahaleni v okázalých barevných látkách, vyzdobených tak, aby co nejvíce zaujaly pozornost přihlížejících, neboť je vybírán ten nejhezčí. Ceny se však neudělují, obdiv je ale i tak oceněním dostatečně významným.

Pak přijde hlavní náplň festivalu, a to samotné souboje. Vždy dva velbloudi, opět co nejlépe „vyšňořeni“, jsou proti sobě postaveni v ringu. Samička je poblíž a přihlíží, což samce většinou nabudí k agresi vůči svému sokovi. Aby si nijak vážně neublížili, neboť v přívalu adrenalinu rozběsněná zvířata ráda koušou a vytrhávají protivníkovi šlachy z nohou, musejí mít jakési náhubky, znemožňující úplné otevření tlamy a použití zubů.

Vyhraje ten, který svého rivala zpacifikuje a znemožní mu další pohyb. Buď ho zasedne, zalehne, někdy to však není potřeba, neboť druhý aktér vezme do zaječích. Nejčastěji však souboje končí nerozhodně.

Velbloud jako člen rodiny, jehož maso se na závodech hojně prodává?

Organizace na ochranu zvířat volají po zákazu takovýchto činností. Majitelé velbloudů se však brání, co mohou, a snaží se o zanesení zvyku na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Zneužívání zvířat popírají, naopak tvrdí, že velbloudi jsou pro ně cenností a nikdy by nedovolili, aby se jim dělo něco zlého. Striktně se oprošťují například od podobnosti s velbloudími zápasy v Egyptě, které představují jakýsi nelegální ekvivalent. Někteří své hrbatce dokonce pojmenovávají podle svých dětí a hrdě je pasují na členy rodiny.

Na druhou stranu drobet morbidně toto tvrzení zní v kontrastu s tím, že se během zápasů údajně prodávají párky z velbloudího masa, které místní stánky grilují a nabízejí jako lahůdku.

Bojovník, běžec, manekýn, pomocník i turistická atrakce

Velbloud má v turecké tradici od nepaměti nezastupitelné místo, coby hospodářské zvíře. V oblasti tvůrce lidské zábavy to pak wrestlingem nekončí. Pořádají se i velbloudí závody v běhu či jakési sólo módní přehlídky, v nichž jsou do drahých modelů oblékáni právě velbloudi. Že slouží i jako atrakce pro turisty s plnými peněženkami netřeba zmiňovat.