Pro Guaraní je půda zdrojem veškerého života. Násilná invaze farmářů v posledních desetiletích devastuje životní prostor tohoto původního jihoamerického kmene. Tito lidé, po dlouhé věky zvyklí žít v souladu s přírodou, se nyní ocitají bez prostoru, který je pro ně domovem. Tím ale strádání kmene Guaraní nekončí, přicházejí o vůdce, jsou hladoví a žijí bez naděje na lepší budoucnost, a tak sebevraždy nejsou v rozpadající se komunitě ničím výjimečným.
Pět stovek let po boku cizinců
Guaraníové byli jedním z prvních národů kontaktovaných Evropany po jejich připlutí do Jižní Ameriky asi před 500 lety. Nejprve byli ovlivňováni jezuitskými misionáři a jejich náboženstvím se mělo stát křesťanství. To se do jisté míry i stalo, ale v jejich víře stále převládají animistické prvky. Po odchodu Jezuitů se Guaraníové opět stáhli do lesů, kde další dvě stovky let celkem v klidu žili.
Problémy nastaly až během mocenských konfliktů mezi původními Evropany. Velká část domorodců byla pobita a zbytek vytlačen ještě hlouběji do lesa. Dnes komunita Guaraní čítá asi 100 000 lidí, z toho zhruba 51 000 žije v Brazílii, další na rozhraní Argentiny, Paraguaye a Uruguaye. Většina z nich pracuje na polích s cukrovou třtinou, která pokrývají značnou území jejich předků.
Hledání země bez zla
Guaraníové jsou velmi duchovní lidé. Jejich mytologie obsahuje příběh o zemi, kde lidé žijí navěky bez bolesti a utrpení. Za stovky let urazili tito lidé obrovské vzdálenosti při hledání vysněného místa. V „zemi bez zla“, jak říkají, zmizí vše, co je nyní tíží. Jenže taková zem je ukryta hluboko v minulosti, v myslích jejich šamanů a v prostoru, který dnes pokrývají pole a dobytčí farmy.
Dnes jsou Guaraníové téměř bez půdy. Z jejich domovů je v Brazílii vyhánějí ozbrojenci najatí farmáři, kteří potřebují další půdu pro svoji expanzi. Zbytky divočiny, které jsou domorodcům ponechány, jsou pouze malé plochy obklopené dobytčími farmami a poli s cukrovou třtinou nebo sójou. Některým ale nezbylo nic a žijí utábořeni u silnic.
Hlad, alkohol a sebevraždy. Světlo na konci tunelu ale nesvítí
Mnoho Guaraní bylo násilně nahnáno do malých rezervací. Ty jsou chronicky přeplněné a mezi lidmi zde žijícími se šíří nemoci a alkoholismus. Lidé, kteří se živili z velké části rybolovem a pěstováním vlastních plodin, jsou nyní podvyživení. Od roku 2005 zemřelo 53 dětí na následky hladovění. Mnoho mužů je tak nuceno hledat si práci na plantážích. Tam pracují za směšnou mzdu. Komunitě tak chybí přítomnost mužů, jejich přirozených vůdců. Když se z plantáží vracejí, jsou unavení a často si přinášejí nemoci. V komunitě se tak zvyšuje napětí a výjimkou není ani násilí.
Brazilský právní systém není nakloněn domorodým kmenům, a tak jsou příslušníci Guaraní tvrdě trestáni i za drobné přestupky. Většina z 200 uvězněných Guaraní ani neví, proč byla zatčena. Vypovídající hodnotu o současné situaci kmene má počet sebevražd. Od roku 1986 dobrovolně ukončilo život více než 500 Guaraní. Nejmladšímu z nich bylo devět let.
Guaraníové by chtěli zpět část svého životního prostoru, boj je to ale zatím marný. Jejich hlas není slyšet.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
