Kanály na Marsu
Ilustrační obrázek. Zdroj: MaxPixel

Touha objevovat nové světy je v lidstvu zakořeněná snad od jeho úsvitu. Pokořením prvních řek, moří a kontinentů se objevitelům postupně otevřely nové obzory, ale i nebezpečí. A když už jsme naši planetu zmapovali celou, obrátili jsme hlavy ke hvězdám. Někdy je ale touha po nových objevech tak silná, že se promíchává s fantazií. Přesně tak tomu bylo při poznávání Marsu. Ještě před sto lety totiž lidé, včetně mnoha vědců, věřili, že je náš rudý soused obydlen inteligentními bytostmi, které na planetě vybudovaly důmyslný systém kanálů.


Důmyslný systém zavlažovacích kanálů

Ještě než se kanály na Marsu ukázaly jako výplody přehnaně aktivní vědecké představivosti, byly považovány za dílo inteligentních bytostí. Poprvé je na konci 19. století „popsal“ italský astronom Giovanni Schiaparelli. Připravil rozsáhlé kresby a mapky povrchu Marsu, kanálům i „obydleným“ oblastem vymýšlel důmyslné názvy. V roce 1901 prohlásil britský astronom Norman Lockyer, že jsou kanály zcela jistě vykopané. Tím se rozjel ještě větší kolotoč fantazie.

Nadšení astronomové začali krátce na to rozvíjet propracovaný systém umělých toků, kterými proudí voda z marťanských pólů do velkoměst nebo do zemědělských center. Někteří pozorovatelé dokonce tvrdili, že obdobné toky vidí na Merkuru a Venuši. Druhý pól představovali skeptici, jejichž názor, že kanály mohou být pouze přirozeným dílem marťanské přírody, jen málokdo poslouchal.

Kanály na Marsu
Takto si Giovanni Schiaparelli představoval kanály na Marsu. Zdroj: Volné dílo, Wikimedia

Marťanská kronika

Archaické dalekohledy i vědecká touha po nových převratných objevech zastínila mnohé mysli, ale zároveň se tvořil nový prostor pro kulturu. Vznikala svérázná vědeckofantastická díla. Z nich nejvíce vyniká Marťanská kronika Raye Bradburyho z druhé poloviny 40. let minulého století. Série volně propojených povídek pojednávala o hořkém prvním kontaktu s Marťany, jejich nakažení lidskými nemocemi a postupném osidlování planety po jaderné válce na Zemi. Dnes může dílo působit archaicky, ale hluboké myšlenky autora a jeho originální stylistka dělá ze svazku stále čtivé dílo.


Konec fantaziím

K podrobnému zmapování povrchu Marsu došlo až po roce 1973 díky sondě Mariner 9. Kanály se ukázaly jako dávno vyschlá koryta řek či návaly rudých hornin. Pokud bychom dnes uvažovali o životě na Marsu, pak by to mohly být pouze dosud neznámé bakterie ukryté pod povrchem. I jejich objev by však představoval revoluci v astrobiologii. S velkou pravděpodobností ale na Marsu žádný život není a vědci se spíše zaměřují na hledání důkazů, zda se na planetě nějaké organismy nevyskytovaly v minulosti. Planeta totiž hostila velké množství vody.

Související:  Objev stínové biosféry na Zemi by mohl být klíčem pro hledání mimozemského života

Hledání mimozemského života ve Sluneční soustavě nekončí

Předpoklad, že se v naší Sluneční soustavě vyskytuje mimozemský život, ale nemusí být čirou fantazií. Voda pod zamrzlým Jupiterovým měsícem Europa nemusí být zcela sterilní, stejně tak jako povrch ledového měsíce Titan, který krouží kolem Jupiteru. Jisté naděje na mimozemský život představuje i Venuše, v jejíž atmosféře byl objeven fosfan, což je plyn, který mohou produkovat mikroskopické formy života.

Jedno je však jisté. Mimozemské bytosti, které by dokázaly budovat důmyslný systém marťanských kanálů, kolem Slunce nežijí. Ty musíme hledat mnohem dále.


Galerie:


Zdroj: autorský komentář



Přidat na Seznam.cz
Similar Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.