Po staletí tu lidé žili na samém okraji Evropy. Nakonec ale sami požádali, aby je z jejich domova odvezli. Na ostrově Hirta po nich zůstaly jen kamenné domy.
Na mapě vypadají ostrovy St. Kilda jako několik drobných teček ztracených v severním Atlantiku. Ve skutečnosti leží téměř 65 kilometrů západně od Vnějších Hebrid a jsou nejodlehlejším obydleným místem, jaké kdy ve Skotsku existovalo. Hlavním ostrovem souostroví je Hirta, což je místo, kde lidé dokázali přežívat déle než dva tisíce let navzdory větru, bouřím i téměř naprosté izolaci.
Život zde nikdy nebyl snadný. Obyvatelé pěstovali jen malé množství plodin, chovali ovce a většinu potravy získávali z moře. Jejich největším bohatstvím byli mořští ptáci. Každé jaro šplhali po strmých útesech vysokých stovky metrů, aby sbírali vejce, peří i maso terejů, buřňáků a papuchalků. Dovednosti předávali z generace na generaci a život na útesech byl pro ně stejně běžný jako pro ostatní práce na poli.
Odříznuti, ale nemocím se nevyhnuli
Po většinu historie bylo souostroví St. Kilda od okolního světa téměř odříznuté. Lodě připlouvaly jen zřídka a někdy místní obyvatelé neviděli návštěvu celé měsíce. Paradoxně je právě tato izolace dlouho chránila.
Situace se začala měnit během 19. století. Na ostrov začali přijíždět turisté i obchodníci a s nimi dorazily také nemoci, vůči nimž místní neměli dostatečnou imunitu. Každá epidemie znamenala citelnou ztrátu na životech obyvatel.
Současně se měnil i svět kolem nich. Mladí lidé odcházeli za vzděláním nebo prací na skotskou pevninu a jen málokdo se vracel. Na ostrově tak na počátku 20. století zůstávali hlavně starší lidé, kteří už nedokázali udržet tradiční způsob života.
Den, kdy skončily dva tisíce let historie
Po první světové válce se situace na ostrově stala neudržitelnou. Neúroda, drsné zimy i stále menší počet obyvatel znamenaly, že byl každodenní život čím dál těžší. Když zde v roce 1928 zemřela mladá žena na zánět slepého střeva, protože pomoc dorazila příliš pozdě, bylo jasné, jak nebezpečná tato izolace ve skutečnosti je.
V létě roku 1930 žilo na Hirtě už jen 36 lidí. Ti sami sepsali žádost britské vládě, aby je z ostrova evakuovala. Věděli, že život na Hirtě nemá budoucnost. A tak 29. srpna 1930 k ostrovu připlula loď Harebell, poslední obyvatelé zamkli dveře svých kamenných domů, nechali na stolech otevřené Bible a odešli. Někteří věřili, že se domů ještě někdy vrátí. Nikdy se tak ale nestalo.
Město duchů uprostřed oceánu
Kamenné domy na Hirtě stojí dodnes. Úzká ulička, kostel i kamenné zídky vypadají, jako by jejich obyvatelé odešli teprve před chvílí. Trvalí obyvatelé se sem ale nikdy nevrátili. Ve vesnici je slyšet jen vítr a křik tisíců mořských ptáků.
V roce 1986 bylo souostroví St. Kilda zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Výjimečné je tím, že splňuje kritéria jak pro mimořádnou přírodu, tak pro kulturní dědictví. Strmé útesy hostí jedny z největších kolonií mořských ptáků v Evropě a žijí zde i unikátní populace ovcí, které se po staletí vyvíjely téměř bez kontaktu s okolním světem.
Ostrov znovu ožil. Jen trochu jinak
Ostrov Hirta nakonec nezůstal úplně opuštěný. Pravidelně sem v posledních letech přijíždějí pracovníci organizace National Trust for Scotland, archeologové i biologové, kteří pečují o historické stavby a zkoumají jedinečnou přírodu. Na ostrově funguje také malá vojenská radarová stanice, jejíž personál se pravidelně střídá.
Trvalý život se sem ale už nevrátil. Poslední skuteční obyvatelé odpluli před téměř sto lety a s nimi zmizel i způsob života, který se na tomto větrném konci Evropy udržel déle než dvě tisíciletí. Tehdy zanikl celý mikrosvět, jenž po staletí fungoval podle vlastních pravidel.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
