Stačila jiskra, převržená svíčka nebo oheň v peci. Ve středověkém městě se plamen mohl během několika hodin změnit v katastrofu. Domy stály těsně vedle sebe, často měly dřevěné konstrukce a lidé běžně pracovali s otevřeným ohněm. Velké požáry ale nebyly jen neštěstím. Opakovaně měnily podobu evropských měst.
Představte si město před několika staletími. Ulice jsou úzké a domy namačkané jeden na druhém. Velkou část staveb tvoří dřevo, střechy mohou být pokryté šindelem nebo došky. Uvnitř se vaří a topí u ohně, svítí se svíčkami a loučemi. V dílnách pracují kováři, pekaři a další řemeslníci, kteří mají vlastní zdroje tepla. A když někde vypukne požár, neexistuje hasičský vůz ani hydrant. Pak stačí jen silnější vítr a z domů se může stát jedna obrovská hořící plocha.
Londýn hořel opakovaně
Jedním z nejlépe doložených příkladů je hořící Londýn. Velký požár z roku 1212 patřil k nejhorším katastrofám svého druhu. Oheň vypukl na jižním břehu Temže a lidé se snažili uniknout přes London Bridge. Podle pozdějšího kronikáře Johna Stowa mohlo zemřít kolem 3 000 lidí, tento údaj však historici považují za nejistý a pravděpodobně nadsazený. Jisté je, že požár způsobil rozsáhlé škody a následně vedl k přísnějším pravidlům pro stavbu domů, například v podobě omezení doškových střech.
Londýn ale hořel i později. V roce 1666, tedy už na počátku novověku, zachvátil město „slavný“ Velký požár Londýna. Začal v pekárně Thomase Farrinera na Pudding Lane. Pravděpodobně jej způsobila jiskra nebo žár z pece, přesná příčina však není jistá.
Tentokrát sehrály roli také podmínky, které bychom dnes označili za extrémní. Před požárem bylo dlouhé suché období a ten den foukal silný vítr. Dřevěné domy přitom stály velmi blízko sebe a v ulicích i skladech se nacházelo množství hořlavého materiálu.
Plameny během několika dnů zničily přibližně 13 200 domů a desítky kostelů. Bez střechy se ocitlo kolem 100 000 lidí.
Proč bylo oheň tak těžké zastavit?
Největším problémem nebyl jen materiál domů. Město samo fungovalo jako palivo. V jednom domě mohl být obchod, dílna i bydlení. Ve skladech leželo dřevo, seno, olej nebo další hořlaviny. Úzké ulice znesnadňovaly lidem pohyb. Když začal hořet jeden dům, žár zapálil sousední stavbu a katastrofa byla na světě.
A pak tu byl vítr. Hořící kusy dřeva a další materiál přenášel na další střechy.
Hašení v této době často probíhalo tak, že bylo nutné dopravit k ohni vodu v nádobách a pokusit se zbourat další domy ve směru, kam se požár šířil, tzv. vytváření požárních pásů. Jenže ne všichni lidé byli ochotni nechat svůj dům strhnout.
Katastrofa jako začátek změny
Velké požáry měly jeden paradoxní důsledek. Ničily města, ale zároveň učily lidi, jak je stavět bezpečněji. Po londýnském požáru z roku 1666 vznikla nová bezpečnostní pravidla. Omezilo se například používání dřeva a městská rada stanovila požadavky na stavební materiály i uspořádání ulic. Postupně se měnily také způsoby zásobování vodou a hašení. Podobný princip se opakoval i jinde v Evropě.
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
