Starověký Řím býval vskutku rájem pro muže. Vládli téměř všemu, jak politice a společnosti, tak samozřejmě své rodině. Jejich právo zahrnovalo dokonce i rozhodnutí, zda jejich zrovna narozené miminko zůstane naživu, či bude odsouzeno k smrti.
Absolutní moc v rukou muže
Rodiny byly ovládány především muži. Jejich hlavou se stal vždy nejstarší mužský člen, jemuž se přezdívalo paterfamilias neboli otec rodiny. Spravoval vše od finančních záležitostí a majetku až po náboženské obřady vykonávané jménem rodiny. Pokud si rodina takového muže rozhněvala, mohl své děti vydědit, popřít je, prodat do otroctví nebo je i zabít. Velmi důležité místo v rodinách zastávali synové. Římané se potřebovali ujistit, že jejich jméno nezanikne, a proto když náhodou v rodině nějaký syn chyběl, většinou se tento stav řešil adopcí. Často se oním novým synem stal například synovec. Ovšem ani synové nemohli vlastnit rodinný majetek či s ním nakládat, dokud paterfamilias žil. Dostávali jen určité kapesné nebo povolení spravovat svůj dům.
Co na to ženy?
Římské ženy se většinou provdávaly v mladém věku, zatímco muži obyčejně se ženěním čekali do pětadvacátého roku života. Výsledkem byl o hodně starší manžel a velmi mladá manželka. V tehdejší společnosti bylo tradicí, že muž vládnul formálně téměř všemu, manželka zase využívala svého vlivu potají, za zavřenými dveřmi. Materfamilias řídila domácnost, ve vyšších vrstvách se od ní očekávala aktivní podpora při budování manželovy kariéry v podobě jejího vkusného vystupování na veřejnosti, se vší pokorou, grácií a důstojností, jež náležela její společenské příslušnosti.
Láska k dětem… občas ne tak jednoznačná
Naneštěstí vliv žen sahal jen do určitých mezí. Paterfamilias měl právo rozhodnout, zda si rodina ponechá novorozené miminko. Po porodu jej porodní asistentka položila na zem a pouze za předpokladu, že jej otec rodiny zvedl, bylo dítko oficiálně uznáno členem rodiny.
Pokud se otec rozhodl opačně, miminko bylo ponecháno venku. Toto se stávalo postiženým dětem nebo když si otec rodiny myslel, že by již další přírůstek neuživil. Děti se zanechávaly na specifických místech, kde se čekalo, že naleznou uplatnění v životě ve skutečně nepříjemné pozici otroka.
Dětská úmrtnost
I pokud byly děti do rodiny přijaty, ještě neměly vyhráno. Stále se pohybujeme v éře bez pokročilé lékařské vědy. Stávalo se, že okolo 25 % novorozenců v 1. stol. n. l nepřežilo první rok svého života a přibližně polovina dětí zemřela před desátým rokem života. Důsledkem těchto událostí se Římská říše rozhodla udělovat ženám právní úlevy, v případě že úspěšně přivedly na svět děti. Poté, co měly tři živé děti nebo čtyři v případě bývalých otrokyň, je Řím uznal nezávislými na muži. Tímto způsobem se mohly zbavit plné mužské kontroly a získat konečně právo rozhodovat si samostatně o svém dalším životě.
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
