Pes Hachiko
Foto: Volné dílo, Wikimedia

To, že psí láska ke svým majitelům bývá absolutní, netřeba zpochybňovat. Jejich cit je čistý, bezpodmínečný, lásku projevují až za hranice všednosti. Nezřídka kdy se tak objeví snímky psů věrně ležících u svých pánů v otřesných podmínkách nebo tiše truchlících nad hrobem toho, kdo pro ně znamenal celý svět. Hachiko z japonského Tokia byl rovněž takový. Až do své smrti pravidelně chodil na místo, kde se kdysi setkával se svým páníčkem. Čekal na něj věrně, den co den, ještě dlouhých devět let.

Láskyplný rituál

Vše začalo upřímným přáním muže jménem Hidesaburō Ueno. Bylo jím pořídit si psího společníka, kamaráda se čtyřmi tlapkami. Ze začátku roku 1924 si tak domů přivedl štěně plemene akita inu. Pes dostal jméno Hachiko (Hačikó) a jak rostl, sílilo i jeho pouto ke svému majiteli.

Hidesaburō byl profesorem na univerzitě (dnes Tokijská univerzita), pravidelně tak ráno v doprovodu svého psa vyrážel směrem k nádraží, kde nasedl na vlak, aby se do svého zaměstnání dopravil. A každý večer se pak vlakem vracel domů. A to bývaly nejšťastnější chvíle jeho i Hachika. Pes se totiž naučil vždy ve správnou dobu vyrazit na nádraží a na svého lidského přítele čekat. Když vlak zastavil a profesor z něj vystoupil, rozeběhl se mu Hachiko vstříc a láskyplně ho vítal. Pak společně odešli domů.

Související:
Mizející obyvatele zapadlé japonské vesnice Nagoro nahrazují bizarní figuríny

Srdce trhající pravidelnost

Toto dojemné souznění člověka a psa bohužel nemělo dlouhého trvání. V květnu roku 1925, jednoho vlahého večera, profesor z vlaku nevystoupil. Hachiko dál věrně čekal až do setmění, ale jeho pán nepřijel ani posledním vlakem. Domů už nedorazil nikdy, na univerzitě dostal mrtvici a zemřel.

Jeho rodina se rozhodla opustit místo bolestných vzpomínek a z Tokia se odstěhovala. Hachika ve městě nechali, dostal nový domov. Ale na toho jediného v jeho srdci nezapomněl nikdy. Nikdy také nepřestal chodit na nádraží a vyhlížet vlak, kterým profesor přijížděl. Vždy si našel způsob, jak utéct, aby tu byl včas. Všichni věřili, že ho to časem přejde. Ale opak byl pravdou.

V průběhu let se tento smutný rituál stal pro pravidelné cestující i zaměstnance nádraží běžným. A tak pro změnu vyhlíželi oni jeho, hladili si jej, měl zde dokonce své místo k odpočinku, stal se kamarádem všem těm, kteří věděli, jak velkou bolest i oddanost Hachiko představuje. Jeho smutek skončil 8. března 1935, kdy zemřel. Z tohoto světa odešel přesně tam, kde se setkával se svým pánem, nedaleko nástupiště.

Související:
Hledání řádu v chaosu. Takové je přecházení rušných japonských křižovatek

Socha, jako úcta i vzpomínka

Hachikův příběh se stal natolik známým, že se mu místní rozhodli složit úctu. Ve zdejší čtvrti Shibuja tak byla vystavena jeho socha i sousoší, kde se vítá se svým majitelem. Tichá vzpomínka na pár šťastných měsíců jednoho psa s neobyčejně velkým srdcem.

Japonsko po jeho smrti vyhlásilo smutek. Hachikovo tělo je vystaveno v Národním přírodovědeckém muzeu v Tokiu.  Příběh obletěl svět. Stal se dokonce předlohou k filmovému zpracování. Nejznámější je zřejmě verze z roku 2009 s Richardem Gerem v hlavní (lidské) roli.

Galerie:




Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Světoběžník na domovskou stránku
Seznam.cz






Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz


Související

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *