Je po Vánocích, za které každý Čech v průměru utratil 15 tisíc korun. Kdo by nechtěl obdarovat nejbližší, udělat radost dětem a užít si o svátcích dostatek dobrého jídla a pití? Emoce hrají v takovém případě velkou roli. Dopřát si hojnosti alespoň o Vánocích však pro řadu lidí i tentokrát znamenalo vypůjčit si peníze. Není divu, žijeme v zemi, kde pětina domácností nemá vůbec žádné finanční rezervy. Ve skupině lidí s průměrným či podprůměrným příjmem nemá rezervy dokonce každý druhý.
Zejména pro tyto zranitelné dlužníky přichází teď v lednu nepříjemné období procitnutí. Do popředí se stále více dere otázka, kde vzít na splátky. A zabývat se jí v Česku bohužel musejí i ti, kteří by správně kvůli předlužení už žádné další půjčky dostat neměli. Věřitelé ale často nemají šanci efektivně ověřit, jak moc a kde všude je žadatel o půjčku již zadlužený.
Roztříštěné registry
Úvěrových registrů, kde jsou tyto informace dostupné, je hned několik – bankovní CBCB, leasingový LLCB či nebankovní CNCB a SOLUS. Jejich provozovatelé ale bohužel mezi sebou nesdílejí nebo nechtějí sdílet data a do registrů neexistuje ani žádný centrální přístup. Spíše než o právní normy jde přitom v tomto případě o věc ochoty. Všichni víme, že kde je vůle, tam je i cesta. První vlaštovkou je registr platebních informací (REPI) založený právě za účelem sdílení dat mezi jednotlivými poskytovateli služeb postavených na splátkách. Uvidíme jak se bude REPI vyvíjet dál.
Kvůli stávající absenci centrálního přístupu jsou nejvíce znevýhodnění nebankovní poskytovatelé. Mnohdy se tak musejí až příliš spoléhat na to, co jim o sobě a svých dluzích klienti řeknou a složitě informace ověřovat. Půjčku pak věřitel může s větší pravděpodobností schválit i lidem, kteří již mají úvěry v bankách, ale přecení své síly a problém je na světě. Právě takoví klienti se pak obvykle dostávají do rukou vymáhacích agentur, načež bývají předávání k soudnímu vymáhání. Často končí v exekucích a následně insolvencích.
Byrokratické Česko vs. moderní Island
Až do samotné insolvence přitom žádná soukromá ani státní složka nedokáže efektivně klientovi pomoci. Soudy přistupují ke dlužníkům velmi formalisticky, exekutory často situace klienta nezajímá, a také samotná insolvence má v České republice právní základ až z 18. století, kdy císař Josef II. vydal první ucelené insolvenční předpisy. V insolvenci navíc už bývá pozdě. Klient si s sebou zbytečně nese množství pohledávek, které by vůbec nemusely vzniknout, pokud by nebyl odkázán jen sám na sebe a problém začal třeba i s pomocí státní správy řešit včas. Místo toho má mimořádně ztížený život v lepším případě na 5 let, v tom horším třeba i napořád.
Opakem českého byrokratického a příliš formalistického sociálního státu je Island. Jeho právní normy se přitom formují zhruba stejně dlouho jako ty české, protože byl až do 40. let součástí Dánského království. Zatímco jsou však základem islandského moderního sociálního státu hodnoty jako rovnostářství, soudržnost a univerzální pomoc, kontinentální sociální systém včetně toho českého pracuje spíše s dotacemi a jistotami.
Jeden registr pro všechny
Vidět je to i na úvěrovém registru. Ten je na Islandu plně centralizovaný. Vláda vydává licenci na jeho provozování vybranému soukromému subjektu, který pak na jednom místě přístupném všem eviduje nejen bankovní a nebankovní pohledávky, ale také pohledávky za energetickými či telekomunikačními společnostmi nebo další soudem pravomocně uznané závazky.
Každý subjekt, který chce s klientem uzavřít smlouvu, má možnost do centrálního registru nahlédnout. Nehraje přitom roli, zda jde o banku, nebankovní subjekt či jinou společnost. Lidé s příliš velkými dluhy, nebo lidé, kteří vykazují nedostatky ve splácení závazků, tak nemají přístup nejen k dalším půjčkám, ale nemohou čerpat ani jiné služby, kvůli nimž by mohly jejich nesplacené závazky dál růst.
Příkladem rozdílného přístupu obou zemí je centrální databáze obyvatel. Na Islandu, do ní mohou nahlížet i nebankovní instituce, které mají regulované podnikání. V databázi obyvatel tak může každá finanční instituce plně ověřit informace od klienta a případně tak rozkrýt možný úvěrový podvod či další potíže klientů.
Dalším zásadním rozdílem mezi Českem a Islandem je propracovaný právní základ pro soudní a mimosoudní vymáhání. Island zákonem o vymáhání pohledávek přesně stanovuje, kdy může věřitel odeslat upomínky, jaké mají být mezi upomínkami časové rozestupy a kolik jich může být. Jasně dané jsou i podmínky, za kterých může být dluh předán k soudnímu vymáhání, a to včetně pokut a poplatků. Dlužník tak vždy stoprocentně ví, na čem je. V různých částech soudního vymáhání ho tak na rozdíl od Česka nečekají nepříjemná překvapení.
Ombudsman pro dlužníky
Zásadní rolí pro dlužníka na Islandu má Úřad ombudsmana pro dlužníky (UMS) zřizovaný ministerstvem sociálních věcí a sociálního zabezpečení. Úkolem této instituce je chránit zájmy dlužníků a poskytovat jim v případě potřeby bezplatnou pomoc. Každý, kdo potřebuje, si tak může nechat zpracovat celkový přehled o svých příjmech, výdajích a dluzích. Stát mu pak prostřednictvím UMS pomůže hledat řešení a zprostředkuje komunikaci či dohodu s věřiteli. Uplatňuje při tom sociální přístup a nezapomíná ani na to, že klient je lidská bytost, která má právo na odpočinek, dovolenou i volný čas a přiznává mu náklady s tím spojené.
Náplní práce Úřadu ombudsmana je rovněž poskytování komplexního poradenství a finančního vzdělávání pro jednotlivce a domácnosti. UMS zároveň přijímá stížnosti a podněty dlužníků na nedostatky v úvěrové činnosti bankovních i nebankovních subjektů a předává je příslušnému dozorovému orgánu. Svým komplexním záběrem je UMS centrální branou pro dlužníky k ochraně jejich zájmů. Díky Úřadu ombudsmana pro dlužníky se tak klient často ani nemusí dostat ani k soudu, rozhodčím řízením či insolvenci, která na Islandu jako nástroj samozřejmě také existuje.
V Česku by paralelou k islandskému UMS mohl být Finanční arbitr zřízený ministerstvem financí. I on by měl lidem pomáhat v předcházení soudním sporům. Jeho jediným úkolem je ostatně už nyní plnit roli prostředníka při dosahování mimosoudních řešení sporů mezi klientem a finanční institucí.
V praxi ale tento orgán funguje zatím tak, že situaci klienta nijak neřeší a zcela formalisticky se fixuje na uzavřenou smlouvu, nikoli na podstatu problému. S nadsázkou ho lze přirovnat k soudu nulté instance. Finanční instituci sice zpravidla donutí se s klientem dohodnout a spornou smlouvu zrušit, ale už nijak nepřispívá ke zvyšování finanční gramotnosti obyvatel a nepředchází předlužení prostřednictvím finančního vzdělávání. Nejde o pomoc sociálního státu. Klient naopak zůstává finančně negramotný a spekuluje na to, že mu Finanční arbitr vždy pomůže ke zrušení úvěrových smluv.
Jedná se tak o čistě formalistický postup v duchu staré rakousko-uherské byrokracie, který má k modernímu sociálnímu státu daleko. Problém přitom netkví přímo v samotné instituci Finančního Arbitra. Ten se jen striktně drží mandátu, který mu dává zákonná norma z roku 2002. Možná by však po 20 letech stálo za to, aby se náš sociální stát podíval “za plot” a inspiroval se dobře fungujícím přístupem Islandu. Začít bychom mohli třeba zajištěním centrálního přístupu do úvěrových registrů.
Autor textu je Ondřej Šmakak – generální ředitel islandsko-česko-britské fintech skupiny Orka Ventures.
