Spitzerův kosmický dalekohled jde 30. ledna 2020 do důchodu. Vesmírná observatoř, která byla spuštěna v roce 2003, pozoruje hlubiny vesmíru v infračerveném spektru a jedním z prvních cílů, na který se zaměřila, byla mlhovina Tarantule. Tu teleskop během posledních let pozoroval ještě několikrát. Vědci z NASA na rozloučenou s dalekohledem vygenerovali nový pohled na danou mlhovinu, který kombinuje data z několika pozorování.
Ideální cíl pro pozorování
„Mlhovinu jsme vybrali jako jeden z našich prvních cílů, protože jsme tušili, že právě zde budeme moci ukázat schopnosti Spitzeru,“ řekl Michael Werner, který stál u zrodu projektu tohoto teleskopu. „Vybraná oblast má spoustu zajímavých prachových struktur a vznikají zde nové hvězdné útvary, které může pozorovat pouze infračervená observatoř. V jiných vlnových délkách je prostě nespatříte.“
Vědci využívají infračervené světlo k pozorování zrodu hvězd a protohvězd zahalených v oblacích prachu a plynu. Toto světlo, lidským okem neviditelné, v některých vlnových délkách totiž mračny pronikne.
Mlhovina Tarantule se nachází ve Velkém Magellanově mračnu, což je trpasličí galaxie gravitačně vázaná na naši Galaxii. Díky tomuto mračnu mohou vědci získávat informace o formování hvězd i v jiné galaxii.
Hvězdokupa napěchovaná obry
V mlhovině Tarantule se také nachází mladá hvězdokupa R136, ve které se masivní hvězdy tvoří v extrémně těsné blízkosti a rychlostí mnohem vyšší než ve zbytku galaxie. Oblast R136 je kratší než jeden světelný rok a má se za to, že je v ní natěsnáno více než 40 hvězd, které jsou nejméně 50krát hmotnější než Slunce. V porovnání s naší Sluneční soustavou jde opravdu o extrém, protože Slunci nejbližší hvězda je vzdálena 4,22 světelných let. Podobné hvězdokupy byly objeveny i v jiných galaxiích a jejich vznik zůstává pro vědce záhadou.
Výbuch supernovy skoro v přímém přenosu
Na okraji mlhoviny lze také spatřit jeden z vůbec nejpozorovanějších objektů ve vzdáleném vesmíru. Jde o supernovu objevenou v roce 1987 a nazvanou jednoduše SN 1987A. Rázová vlna této události je stále v pohybu a střetává se s materiálem vymrštěným z hvězdy během jejího zániku. Když se vlna s tímto materiálem střetne, dojde k jeho zahřátí a začne vyzařovat infračervené světlo. V roce 2006 Spitzer tento jev zaznamenal a vědci určili, že zahřátá hmota je z velké části složena z křemičitanů, což je klíčová složka při tvorbě terestrických planet v naší Sluneční soustavě.
Vědci naposledy využili Spitzerův kosmický dalekohled k pozorování supernovy v loňském roce, aby mohli sledovat měnící se jas rozšiřující se rázové vlny a trosky. Na základě tohoto pozorování chtějí studovat, jak výbuch supernovy mění okolní prostředí.
Nejnovější obrázek mlhoviny Tarantule:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.
