Cesta buddhismu na Západ

V dnešní době je buddhismus považován za nejstarší světové náboženství. Problém je v tom, zda můžeme buddhismus za náboženství vůbec považovat. Jelikož stále neexistuje žádná jednotná definice fenoménu náboženství, je těžké určit, zda jím buddhismus je či není, protože nenese prvky, které by jej umožnili za náboženství považovat

Původním cílem buddhistického učení byla výzva pro jednotlivce, aby na sebe vzali tíhu odpovědnosti za své vlastní životy. Buddhovo učení se nevztahuje k žádné autoritě ani k Bohu. Pouze dává návod na život. Buddhismus byl zpočátku spíše životním stylem. Postupem času se začal obohacovat o určité prvky, které jsou typické pro náboženské systémy. I přes tento fakt má buddhismus daleko k tomu, jak si v dnešní době náboženství představuje většina věřících, a to tak, že existuje něco, co člověka přesahuje a existuje ještě jiný, nadpřirozený svět.

Původ buddhismu

Ještě než se zaměřím na šíření buddhismu do západního světa, pokusím se o jeho zjednodušený výklad a popis základů Buddhova učení. Buddhismus vznikl jako protest vůči hinduismu, přestože s ním nese řadu shodným prvků. Navazuje na bráhmanismus, věří v karmu, což je zákon příčiny a následku, samsáru, představující koloběh životů a řídí se dharmou. Za zakladatele buddhismu je považován Síddhartha Guatama (asi 563 – 483 př. n. l.), který byl synem knížete z rodu Šákjů. Žil bezstarostným životem v paláci, neměl žádné starosti a v šestnácti letech se oženil se sestřenicí, s níž měl syna. Změna nastala v jeho devětadvaceti letech, kdy opustil palác a učinil zkušenost, která změnila jeho život. Setkal se se starcem, dále se sténajícím nemocným, viděl mrtvolu, kterou odnášejí spálit na hranici a také potkal potulného mnicha. Po tomto spatření opravdového a zlého světa začal Síddhartha přemýšlet o lidském údělu a budoucnosti. Jediné východisko nalezl v opuštění stávajícího života. Po šest dlouhých let dodržoval poustevnické praktiky, ale nic ho nepřesvědčilo, že je tato cesta správná.

Odpověď na otázku o příčině utrpení nenalezl, a proto došel k závěru, že vše, co doposud dělal, bylo neužitečné. Přijal rýži a usedl pod fíkovník s rozhodnutím, že dokud nedojde k pravému poznání, neodejde. Za úplňku svedl boj s bohem Márou, nad kterým ráno zvítězil a stal se tak Buddhou, majitelem čtyř vznešených pravd, které vyjadřují podstatu jeho učení. První pravdou je pravda o existenci utrpení. Druhá pravda vyjadřuje příčinu utrpení a tou je žízeň po životě. Tato žízeň je lidská touha po štěstí a lpění k životu na tomto světě. Třetí pravda je o zániku utrpení. Zbavit se utrpení je třeba tak, že ovládneme svá přání. Pokud odstraníme příčinu, tak se nedostaví ani důsledek. Poslední čtvrtá pravda je o cestě k zániku utrpení. Podle této vznešené pravdy je třeba přijmout Buddhovu výzvu a následovat jej po tzv. střední osmidílné cestě, která poukazuje na rozvoj morálky, rozvoj mysli a rozvoj moudrosti. Pak člověk dosáhne klidu. Cíl, jehož máme díky vznešeným pravdám dosáhnout, je nirvána, konečné vysvobození z koloběhu životů a stav absolutní blaženosti.

Buddha svou první rozpravu o procitnutí přednesl svým bývalým druhům, kteří ho opustili, když přijal rýži. Byl tak přesvědčivý, že brzy přijali jeho nauku a začal se psát příběh buddhismu. Výsledkem první rozpravy je „trojice klenotů“ jež tvoří sám Buddha, jeho učení dharma a mnišská obec sanga. Toto jsou tři prvky, na kterých se shodnou veškeré buddhistické školy. Důležité jsou také již zmíněné pojmy karma a samsára. Člověk je tvořen pěti elementy – tělem, pociťováním, vnímáním, instinkty a vědomím. Všechny elementy se během převtělování mění a přeskupují.

V buddhismu neexistuje nesmrtelná duše, která by propojovala všechny fáze převtělování, ale místo toho buddhismus nabízí karmu, která je zákonem o lidských skutcích. Kauzální řetězec samsáry, tedy převtělování, můžeme chápat tak, že odpovědnost za své činy si přenášíme do svého budoucího vtělení. Pokud se chováme nemravně a porušujeme společenské normy, můžeme se v příštím životě stát nižším živočichem. Pokud však budeme jednat čestně, čeká nás v příštím vtělení celkem bezstarostný život a pakliže se budeme řídit učením Buddhy, postupně dosáhneme nirvány. Se samsárou je také spjata rovnost lidí, protože všichni lidé mají stejnou možnost, jak ovlivnit svůj budoucí život a přiblížit se tak uzavření koloběhu životů. Pro buddhisty platí pět základních zásad. Jedná se o zákaz zabíjení a týrání jakékoliv bytosti, zákaz kradení a zákaz dopouštění se sexuálních přestupků. Konzumace jídla je povolena jen ráno a v poledne, stejně tak je nutné se zdržovat všech zábav.

Nedílnou součástí buddhismu je meditace, která pomáhá na cestě k vysvobození. Meditace vnáší do našeho nitra mír a klid a také umožňuje nerušeně přemýšlet. Vedle studia je součástí každodenního života mnichů, ale je důležitá také pro laiky. Stanovit si cíl je jen začátek, ke kterému je potřeba silná vůle a proto je pro laika důležitý průvodce, který mu s počáteční fází pomůže.

Tři koše moudrosti

Buddha zemřel ve věku osmdesáti let, pravděpodobně na úplavici. Jeho věrní následovali dharmu, která se již stávala součástí denní rutiny. Buddha si nepřál vytváření písemné tradice, ale ta byla i přes tento požadavek vytvořena. Posvátnými texty se staly tzv. Tři koše moudrosti, Tipitaka, sepsané v jazyce páli. Tyto texty jsou považovány za autentické přepisy Buddhových kázání a jsou rozděleny na tři části: Vinájapitaka, Suttapitaka a Abhidhammapitaka.

Prvotní schizma buddhismu

Po smrti zakladatele se buddhismus větví na hínajánu a mahájanu. Hínajána je ranná forma buddhismu, tzv. „malé vozidlo“ a získání spásy je podmíněno mnišstvím. Cílem jednotlivce je dosažení nirvány. Dnes se s touto formou setkáváme převážně v zemích jihovýchodní Asie. Mahájána ukazuje cestu spíše laikům. K této široké cestě, tzv. „širokému vozu“ se hlásí vyznavači v Tibetu, Nepálu, Vietnamu, Číně, Koreji a Japonsku. Cílem mahájány je dosažení nirvány nejen pro sebe, ale i pro ostatní vnímající bytosti. Dnes se můžeme setkat s vadžrajánou, tzv. „diamantovou cestou“, která zdůrazňuje práci s energiemi a velmi rychle se rozšiřuje v Evropě a Americe.

První styky buddhismu a západní civilizace

Buddhismus se v Indii začal šířit velmi rychle za krále Ašóky (3. století př. n. l.), ale již v devátém století začal být vytlačován hinduismem a další těžký úder mu zasadily muslimské útoky ve 13. a 14. století. Pole působnosti buddhismu se tak začalo stěhovat do okolních oblastí. Například mahájánový buddhismus se do Tibetu dostal v 7. století a nabyl podoby zvané lámaismus. Hlavou této církve se stává dalajláma, jež je považován za vtělení bódhisattvy Avalókešvary. Dnešní dalajláma je již čtrnácté vtělení tohoto muže. Současné zaměření lámaistických mnichů není založeno jen na studiu náboženství a filozofie, ale studují také přírodní a technické vědy. V roce 1959 byl Tibet obsazen Čínou a jeho území bylo zabráno. Současný dalajláma vyjádřil nesouhlas s tímto aktem a odešel do exilu v Indii.

První zprávy o setkání východní a západní kultury máme již ze starověku. Jde ale pouze o kamenné památky a zlomky nápisů, které jen těžko vykreslí obraz doby. Na některých sochách Buddhy v Gandháře lze nalézt stopy řeckého sochařství. Spis Otázky krále Milindy ze 2. století přinesl svědectví o rozhovoru panovníka Menadra s mnichem. Mnichovi odpovědi přivedli krále k přijetí dharmy. Poté následovala dlouhá propast a další zmínka o setkání buddhismu a západní civilizace je až ze 13. století.Vzdělaný františkán Vilém z Roubroucku se s družinou vydal na dalekou průzkumnou misi. Jeho touha po objevování nových kultur a zvyků ho dovedla až do Číny na Čingischánův dvůr v Karakoru. Vilém byl prvním Evropanem, který psal o „modlářích“ a popisoval některé jejich zvyky. Přibližně o dvacet let později zmiňoval Marco Polo „modláře, již činí zázraky“. Šlo o postřeh z Kublajchánova dvora a nejspíše šlo o tibetské mnichy.

Poté se skutečný zájem o buddhismus v Evropě začal objevovat až v 18. století díky britským zásahům v Indii. V roce 1793 vydal Charles Wilkin první překlad hinduistické písně Bhangavagíta a soudce William Jones založil Asiatic Society of Bengal. Dále v letech 1801 – 1802 publikoval Anquetil Dupeyron francouzský překlad upanišadu.

Buddhismus a evropská filozofie

Na počátku 19. století vstoupil buddhismus také do zájmu evropských myslitelů. Především Friedrich von Schlegel (1722 – 1829) a Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) studovali buddhistické texty a obohatili o poznatky z nich své filozofické úvahy. Odlišovali se tak od dosavadních evropských klasiků. Především Schopenhauer převzal mnoho východních myšlenek.

Ve spisu Svět jako vůle a představa vyšel Schopenhauer z Immanuela Kanta a indické filozofie. Jeho pesimistický pohled na svět vysvětluje pomocí slepé vůle, která je nadčasová a vše živé je vůlí k životu. Lásku vysvětluje pouze jako nástroj k rozmnožování. Pokud tomu tak opravdu je, je člověk ve spárech slepé vůle, která je základem veškerého dění. Není schopen své pudy uspokojit, trpí a umírá. Máme však možnost tuto situaci změnit. Podle autora se člověk ze spárů vůle může vymanit estetickou kontemplací nebo askezí.

Zejména pak ve spisu O smrti předkládá Schopenhauer svoji koncepci reinkarnace. Tvrdí, že „bráhmanismus a buddhismus učí nahlížet sebe sama jako prapodstatu, jako bráhma, jemuž je veškeré vznikání a zanikání cizí. Tato náboženství dokázala svým učením o znovuzrození zřejmě mnohem více než náboženské či filosofické směry“ . Podle Schopenhauera vznikly veškeré filozofické koncepce a náboženství díky bázni ze smrti. Vyzdvihuje buddhistické učení, které zcela důsledně zastává existenci před narozením i po smrti a život na zemi je pouze odpykáváním provinění z této doby. Reinkarnaci vysvětluje tak, že se netýká celé duše, ale jen vůle, a proto si nově narozený člověk nevzpomíná na své dřívější bytí. Tento proces nazývá palingeneze. „Neustálé znovuzrození, ustavičná obnova života pak tvoří nekonečnou posloupnost snů života jedné nezničitelné vůle, pokud by ona sama, poučena a vylepšena rozmanitým poznáním, své bytí neukončila.“

Schopenhauer také ve spisu O smrti srovnává křesťanství s buddhismem. Zatímco křesťané se utěšují tím, že se po smrti na onom světě setkají znovu a ihned se poznají, v buddhismu tomu tak není. Buddhisté se setkávají v běhu života, ale k shledání dochází inkognito v koloběhu narození a smrti. Dokonce uvádí, že osoby nám blízké, či osoby v nepřátelském stavu, se v podobném vztahu objeví i v příštím vtělení. Takovéto znovupoznání se však omezuje pouze na neurčité tušení, které nelze přenést na jasné vědomí. Jedinou výsadu poznání má pouze Buddha. Dále autor buddhismus staví proti judaismu, křesťanství a islámu, neboť tato náboženství hlásají stvoření člověka z ničeho. Zajímavý je také Schopenhauerův přístup k chápání nirvány. Ke smrti se staví jako k okamžiku, kdy je jedinec osvobozen od individuality. V okamžiku smrti nastává pravá svoboda a navrácení k původnímu stavu. Vyzdvihuje takové jedince, kteří jsou ochotni se zříci vůle k životu a jsou odhodláni zemřít skutečně. Teprve takto dosáhnou absolutna.

Expanze buddhismu

Ze studia východních jazyků a kultury se na konci 19. století stala doslova móda. Sbírky rukopisů, překladů a esejí putovaly do Evropy a stávaly se středem zájmu učenců. Po roce 1880 se začaly množit výpravy za poznáním a lingvisté překládali významné texty, které vydávali v edici „Svaté knihy Východu“. Velkým přínosem pro popularizaci buddhismu byl romantismus. Paradoxně zájem Západu o východní kulturu oživil skomírající víru na Cejlonu, která se začala honosit svou moderností, převzatou od Britů.
V roce 1893 se konal první Světový kongres náboženství v Chicagu. Díky této události vznikla první pouta mezi japonskými či cejlonskými Buddhy a prvními americkými a evropskými stoupenci jejich nauky.

Mezi veřejností rostl zájem o kulturu středního a dálného východu, a to hlavně díky rychlému vývoji nových dopravních prostředků a následnému vydávání cestopisů. Z událostí před druhou světovou válkou lze ještě uvést rok 1922, kdy byla v Berlíně založena Dhammapada Society a o dva roky později v Londýně Buddhist Society. Druhá světová válka přerušila zájem o buddhismus. Zajímavý je však příběh Heinricha Harrera. Ten byl jako účastník expedice do Himálaje, která měla prokázat árijský původ Němců, zajat v britském táboře v Indii. Z tábora ale uprchl do Tibetu a tam zůstal až do čínské invaze. Po této zkušenosti vydal knihu Sedm let v Tibetu.

Cesta pronikání buddhismu do Evropy a Ameriky se plně otevřela po druhé světové válce. Japonský učenec D. T. Suzuki začal propagovat své myšlenky ve světě. Dostalo se mu silné odezvy v Americe v podobě tzv. beat zen buddhismu. Díky činnosti uprchlíků z Tibetu začaly vznikat v Evropě od šedesátých let klášterní komunity.

Buddhismus jako světové náboženství

Postupné zakořeňování buddhismu v západním světě započalo až dva a půl tisíce let po jeho vzniku. Paradoxně ve své domovině, Indii, je buddhismus kříšen z popela tibetskými uprchlíky. V současnosti se v Indii hlásí k buddhismu osm procent obyvatel. K takzvané diamantové cestě se hlásí šest procent buddhistů . Tato cesta je populární zejména na Západě, a to hlavně díky důrazu na kritický rozum a praktičnost. Jde o formu tibetského buddhismu, která se na Západě mění z hierarchického uspořádání, které panuje v klášterech, na demokratické a idealistické uspořádání laických organizací s oporou v meditačních centrech. Buddhisté na Západě tak nijak nevybočují ze společnosti. Velkou měrou k popularizaci buddhismu mimo Asii přispěl Rangdžung Rigpe Dordže, který také kvůli čínské invazi opustil Tibet.

Jak již bylo na začátku článku uvedeno, buddhismus neuctívá žádného boha ani božstvo. Neupíná své naděje k věčnému ráji tak jako monoteistická náboženství, ale obrací se přímo na člověka a vede ho k sebezničení v nirváně. Stejně tak, jako Ježíš zvěstoval o osvobození, tak i Buddhovo učení obsahuje jistou formu osvobození. Je to ale taková forma, která nám pomáhá dosáhnout skutečné svobody a která nás oprostí od nevědomosti a utrpení. Právě i proto se buddhismus stává populární a křesťanství ho může v některých momentech považovat za svého nepřímého konkurenta.

Buddhismus je o lásce k ostatním živým tvorům a o soucitu. V dnešní době terorismu, ale soucit nestačí. Přiznává to i sám dalajláma a říká, že i Buddha byl donucen usmrtit lupiče, který se chystal převrhnout loď plnou lidí. Zkrátka neexistují jednoduchá řešení pro všechno, ale to v žádném případě není důvod přestat je hledat. Jedno je jisté. Smrt přijde a musíme být na ni připraveni. Jakmile přijmeme fakt, že vše živé podléhá zrození a zániku a že je vše nestálé, tak se stane náš život zkušeností, která sice není bez překážek, ale stojí za to ji prožít.

Antropolog Claude Lévi-Strauss vyslovil hypotézu, podle které islám zabránil v dřívější době setkání buddhismu a křesťanství. Mexický spisovatel Octavio Paz to okomentoval tak, že „takové setkání by zneškodnilo strašnou kletbu, jež dnes sužuje Západ – zastavilo by to zběsilou honbu za mocí a sebezničením“ . Právě s křesťanstvím lze nalézt některé společné rysy. Křesťanství hlásí ideu osobní spásy každého jedince, i když jde oproti buddhismu o spásu celé bytosti. Na jeho počátku také stojí osoba, která umí přesvědčit ostatní, aby se vydali v jejích stopách a v pravoslaví je dokonce askeze jedním z typických rysů víry. Samozřejmě přes snahu nalézt argumenty pro podobnost těchto dvou náboženství, existuje daleko více rozdílů. Tím největším rozdílem je víra v Boha. Americký astrofyzik Carl Sagan ve své práci Druhy vědecké zkušenosti zmiňuje zajímavou myšlenku, kterou zaslechl o buddhismu. Říká, že „buddhismus má Boha, který je tak velký, že ani nemusí existovat„.

Cesta buddhismu na Západ byla trnitá a dlouhá, ale právě vytrvalost je jednou z hlavních cností vyznavačů tohoto učení. Možná buddhismus čekal na pravou chvíli, kdy na Západ vstoupit. Jeho vyznavači začali zasévat plody, které až dozrají, budou tou pravou vzpruhou pro současné jednostranné myšlení západní civilizace.