Poušť beze stop. Proč v ní lidé mizí rychleji, než si myslíme

Nekonečný horizont, ticho a pocit, že civilizace nemůže být daleko. Jenže právě v poušti stačí několik špatných rozhodnutí a člověk se může ztratit tak dokonale, že po něm nezůstane téměř žádná stopa.

Na první pohled působí poušť jednoduše. Žádný hustý les, žádné rokle, minimum míst, kde by se člověk mohl ukrýt. Když se někdo ztratí v tak otevřené krajině, pátrání by přece mělo být snadné. Jenže realita bývá opačná. Každý rok mizí v pouštích turisté, dobrodruzi i zkušení cestovatelé a některé případy zůstávají nevyřešené dodnes. Poušť totiž nefunguje podle lidské intuice. Zdánlivě prázdný prostor dokáže člověka zmást, vyčerpat a nakonec doslova pohltit.

Jedním z nejznámějších takových případů je zmizení německé rodiny Rimkusových v americkém Údolí smrti v roce 1996. Manželé Cornelia a Egbert Rimkusovi spolu se synem Georgem projížděli vyprahlou oblastí v pronajatém minivanu, když beze stopy zmizeli. Rozsáhlé pátrání dlouho nic nepřineslo. Až o třináct let později našli turisté v odlehlém kaňonu lidské ostatky, osobní věci i vrak vozu. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že rodina pravděpodobně sjela mimo trasu a uvázla v terénu, odkud už nedokázala najít cestu zpět.

Krajina, která vypadá pořád stejně

Jedním z největších problémů pouště je orientace. Většina lidí je zvyklá pohybovat se podle bodů, jako jsou kopce, budovy, stromy, silnice. V mnoha pouštních oblastech ale podobné orientační body chybí. Duny vypadají jedna jako druhá, kamenité pláně se táhnou desítky kilometrů a vzdálenosti se v rozpáleném vzduchu zdají jiné, než ve skutečnosti jsou. To, co vypadá jako krátká procházka k blízkému kopci, může být ve skutečnosti několik hodin namáhavého pochodu.

Psychologové a odborníci na přežití upozorňují, že lidé bez jasných orientačních bodů často nevědomky chodí v kruzích. Tělo není dokonale symetrické – někdo má silnější pravou nohu, jiný levou – a drobné odchylky se časem nasčítají. Člověk si přitom může být jistý, že jde rovně.

Žízeň není to nejhorší

Když se řekne poušť, většina lidí si představí extrémní vedro a nedostatek vody. Jenže nebezpečí není jen v samotné žízni. Ještě zrádnější bývá to, co dehydratace udělá s lidskou myslí.

Už relativně malý nedostatek tekutin může ovlivnit úsudek. Přichází únava, podrážděnost, zhoršené rozhodování a někdy i panika. Člověk přestává jednat racionálně. Místo aby zůstal na místě a šetřil síly, pokračuje dál v přesvědčení, že pomoc je „už za dalším kopcem“.

V extrémním horku navíc tělo ztrácí tekutiny neuvěřitelně rychle. Ve stínu může být přes čtyřicet stupňů, na povrchu rozpáleného písku nebo kamenů ještě mnohem víc. Přehřátí organismu znamená závratě, zmatenost a v krajních případech i halucinace. Někteří přeživší později popisovali, že měli pocit, jako by přestali uvažovat logicky. Prostě jen šli dál.

Fata morgána není romantický pojem

Poušť je mistryní optických klamů. Rozpálený vzduch deformuje obraz a vzdálené objekty vypadají jinak, než jaké skutečně jsou. Známým jevem je fata morgána – optická iluze připomínající vodní hladinu nebo vzdálené město. Jenže problém není jen v ní. Horký vzduch může zkreslit i obyčejné vzdálenosti. Hora, která se zdá být pár kilometrů daleko, může být ve skutečnosti několikanásobně vzdálenější.

Psychika člověka navíc začne pracovat proti němu. V únavě a stresu roste tendence věřit tomu, co chce vidět. Křoví se může zdát jako přístřešek, odlesk kamene jako voda. A každá chyba stojí energii.

Jak poušť smaže člověka

Možná nejděsivější na tom všem je rychlost, s jakou může krajina odstranit stopy. V písečných oblastech vítr během několika hodin zahladí otisky bot. Duny mění tvar, cesty mizí. Kamenitá poušť bývá ještě zrádnější – stopy zde často nejsou vidět téměř vůbec.

Pátrání po nezvěstných komplikují i obrovské vzdálenosti. Hledat člověka v poušti znamená pročesávat stovky kilometrů čtverečních. Z vrtulníku může ztracený snadno splývat s terénem. Oblečení pokryté prachem získá stejnou barvu jako okolí a člověk se promění v téměř neviditelný bod.

V některých oblastech situaci komplikují i zvířata nebo prudké změny počasí. Náhlé písečné bouře mohou během krátké chvíle proměnit celý terén.

Smutný paradox pouště

Záchranáři zmiňují jeden zvláštní paradox. Řada pohřešovaných lidí totiž bývá nalezena poměrně blízko míst, odkud zmizeli. Někdy jen několik kilometrů od silnice, vody nebo civilizace.

Jenže v krajině bez orientačních bodů může být i tato krátká vzdálenost nepřekonatelná. Typickým příkladem jsou případy z amerického Údolí smrti nebo australského vnitrozemí. Někteří lidé opustili auto v domnění, že pomoc je nablízku. Právě to se ale často ukázalo jako osudová chyba. Vůz bývá mnohem lépe vidět než člověk a poskytuje alespoň minimální ochranu před sluncem.

Poušť nepůsobí děsivě jako rozbouřený oceán nebo temný prales. Právě naopak. Je tichá, otevřená a zdánlivě jednoduchá. A možná právě v tom spočívá její největší nebezpečí.