Rasová segregace byla ještě v padesátých letech minulého století v jižních státech USA zcela běžnou a zákonnou praxí. Uplatňována byla v restauracích, kinech, ale třeba také ve veřejné dopravě. Potupný zasedací pořádek v autobusech se řídil jednoduchým pravidlem. V prvních čtyřech řadách mohli usedat pouze běloši. Občané jiné barvy pleti měli vyhrazená místa v zadní části, ovšem jakmile se přední část vozu zaplnila, museli pasažéři v další části dopravního prostředku postupně uvolňovat místa pro nastupující bělochy. Tuto praxi utnulo až zatčení Rosy Parksové, která se jednoho dne odmítla svého místa vzdát.
Roční bojkot autobusové dopravy
K události došlo ve městě Montgomery v Alabamě 1. prosince 1955. Tehdy se žena vracela z práce a autobus se začal zaplňovat. Rosa seděla v páté řadě, tedy na první čtveřici, kde směli usednout i Afroameričané, kteří tehdy tvořili dominantní skupinu využívající místní autobusy. Když přistoupili čtyři cestující bílé pleti, na které již nebylo místo k sezení v první části vozu, zvedli se jen tři cestující, žena zůstala sedět.
Incident vygradoval do té míry, že se na místo musela dostavit policie a Rosa Parksová byla zatčena. Soud jí o několik dní později udělil pokutu 10 dolarů pro výtržnictví, žena se odvolala a proces se začal protahovat. To už se ale zmobilizovalo hnutí za černošská práva, které podnítilo místní obyvatele k bojkotu autobusové dopravy. Jedním z iniciátorů akce byl také Martin Luther King, tehdy ještě málo známý aktivista.
Výzva se shledala s obrovskou podporou a prakticky ze dne na den jezdily v Montgomery autobusy téměř prázdné. Černošští taxikáři vozili své soukmenovce za symbolické částky do práce a k bojkotu se připojili i někteří obyvatelé bílé pleti. To trvalo více než rok, dokud okresní soud nerozhodl, že rasová segregace odporuje ústavě Spojených států. Verdikt následně potvrdil i Nejvyšší soud.
Kontroverze
Rosa Parksová nebyla první černošskou obyvatelkou Montgomery, která neuvolnila místo v autobusu cestujícímu bílé pleti. Kořeny bojkotu autobusů sahají dokonce až do roku 1946, kdy se skupina aktivistů dožadovala zrušení diskriminačního nařízení. Nic se sice nezměnilo, ale mezi Afroameričany se začalo o problému veřejně debatovat.
V následujících letech na protest neuvolnila své místo patnáctiletá Claudette Colvinová. Její zatčení doprovázel blíže nespecifikovaný konflikt. O dalších sedm měsíců později se zase nezvedla jistá Mary Louise Smithová, která byla také zatčena. Ani jedna událost však nezmobilizovala černošskou komunitu v Montogomery.
Martin Luther King později ve svých pamětech napsal, že Parksová byla pro svoji historickou roli ideálním typem – byla prý v místní černošské komunitě jednou z nejrespektovanějších postav. Naopak Colvinová se jevila moc mladá a Smithová se zase nehodila k daným účelům, protože otěhotněla v době, kdy nebyla vdaná.
Aktivistkou až do konce života
Rosa Parksová byla po incidentu vyhozena z práce a dostávala řadu výhružných dopisů. Právem se obávala o svůj život a nepomohlo jí ani dvojí stěhování. Situace se uklidnila až o několik let později, když žila v Detroitu. Vydala paměti a do konce života bojovala za práva Afroameričanů, za což obdržela řadu ocenění. Zemřela v roce 2005 ve věku 92 let.
Galerie:
Tvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech. Jeho články najdete v několika dalších magazínech, které provozuje.