Cestování za socialismu mělo vlastní mapu světa. Před rokem 1989 zkrátka dovolená nebyla jen o volbě destinace a v případě snové cesty do zahraničí se musel člověk hodně otáčet, aby prostřednictvím různých organizací a známých sehnal patřičná povolení a razítka. Navíc každá cesta měla svá nepsaná pravidla, nad nimiž by dnešní turisté, kteří předlistopadovou realitu nezažili, kroutili hlavou.
Rekreace od ROH: dovolená podle rozpisu
Začneme ale v Československu. Pro většinu lidí začínala dovolená v okamžiku, kdy se ve fabrice rozdělovaly rekreační poukazy Revolučního odborového hnutí (ROH). Vybírat si moc nešlo, lístky se přidělovaly podle zásluh, kádrového profilu a někdy také na základě známostí.
Podnikové chaty v Krkonoších, Beskydech nebo u Máchova jezera měly svoji nezaměnitelnou atmosféru, na kterou oprávněně pamětníci vzpomínají. Většinou se tyto krásné lokality nehemžily turisty, protože si mnoho lidí o víkendech a během letních dovolených užívalo svobody na svých chatách a chalupách.
Program rekreací býval pevný: snídaně na minutu přesně, výlet organizovaný vedoucím zájezdu, večer taneční zábava v kulturním sále. Televize běžela jen ve společenské místnosti a když byl na programu populární seriál, sešli se tam úplně všichni.
Rekreace končívala s řízkem zabaleným do ubrousku a někdy i s několika novými známými, se kterými jste si ještě roky posílali pohledy.
Bulharsko: cesta dlouhá dva dny a noc
Kdo měl štěstí, dostal se k moři. K nejčastějším cílům u teplého moře bylo Bulharsko. Pro naše obyvatele šlo o cenově dostupnou zemi, jen cesta k Černému moři představovala malou expedici. Jezdívalo se většinou autobusem přes Maďarsko a Rumunsko a ke správnému cestovnímu koloritu patřilo nekonečné čekání na hranicích.
„Všichni jsme do Bulharska měli v kufru z poloviny oblečení a zbytek bylo jídlo – paštiky, chléb, konzervy. Po martyriu v autobuse se po příjezdu šlo hned k moři. Na pláži se prodávaly sladké pečené kukuřice a chlazené limonády v lahvích, které měly jiný tvar než ty československé. Zmrzlina také chutnala jinak, a protože byla levná, děti ji dostávaly několikrát denně,“ vzpomíná paní Jiřina z Písku.
Jugoslávie: malý dotek Západu
Cesta do Jugoslávie se stala pro mnohé splněným snem. Pro některé však nedosažitelným. Jugoslávie stála mimo sovětský blok a obchody tam byly plné zboží, které v Československu existovalo jen v katalogu, Tuzexu a nebo „pod pultem“.
Aby se člověk na pobřeží, které dnes z většiny patří Chorvatsku, dostal, potřeboval zvláštní povolení a takzvaný devizový příslib, což byl dokument, bez kterého nešly oficiálně směnit valuty. Neoficiálně se ale kupovaly přes známé nebo veksláky. Cestovalo se výhradně přes Maďarsko a celníky zajímal obsah kufrů především při cestě zpět. Sem tam něco zabavili s tím, že se jedná o zboží, se kterým by se v Československu mohlo obchodovat.
„Kdo se vrátil z Jugoslávie, vozil dárky nejen rodině, ale i kolegům z práce – kávu, pomerančový džem, trička s nápisy v cizích jazycích. Děti se těšily na žvýkačky Donald s obrázky a na malé plastové hračky z tamních stánků,“ vzpomíná Jiřina, která se do vysněné Jugoslávie dostala v roce 1985 a dodává: „Občas jsme slýchali o lidech, kteří utekli lodí do Itálie. Já měla doma rodinu a o ničem takovém jsem nepřemýšlela. Věřila jsem, že režim padne.“
Ke studenému moři
Blízké socialistické státy byly dostupnější, a proto se tam jezdilo častěji. Akorát u moře byla zima. V Německé demokratické republice, tedy ve východním Německu, měli pěkné modely autíček a větší výběr fotoaparátů. Polsko zase bylo rájem levného oblečení, kožených kabelek a hudební nadšenci si tam jezdili pro gramofonové desky západních kapel.
Severní i Baltské moře bylo v létě studené a vítr vám šlehal do tváří. Ostatně tak tomu je na severu i dnes. Ale pocit toho, že jste u moře, se nedal jen tak popsat.
Cestovalo se pomalu, ale s příběhem
Dnes stačí v mobilu kliknout na letenku, případně sednout na vlak či osedlat vlastní automobil a vyráží se. Můžete být za pár hodin v Barceloně, vlakem během dne dorazíte do Chorvatska a autem třeba přes noc dojedete do Itálie. Před revolucí se cestovalo pomalu a s mnohými překážkami. Ale právě to možná dělalo z cest událost, na kterou se nezapomínalo. Každá cesta byla malou slávou s kufrem pečlivě zabaleným podle rad zkušenějších, s obálkou na dokumenty, s fotoaparátem a filmem na 36 snímků a někdy i s penězi ukrytými ve svačině.
Vzpomínky na tyto dovolené mají dodnes zvláštní chuť. Je to jakási směs radosti, napětí a pocitu, že jste dosáhli něčeho nevšedního, ale také zároveň něčeho, co už byste dnes zakoušet nechtěli.
Galerie:
Lucie aktivně píše od roku 2017 a je hybnou silou několika magazínů. Vyhledává aktuální témata a dokáže je s ohledem na SEO srozumitelně předložit čtenářům.
