Diego García
Letecký pohled na atol. Foto: NASA, Volné dílo

O ostrově jménem Diego García jste možná ještě nikdy neslyšeli. Tento malý kousek pevniny v odlehlé části Indického oceánu byl však pro Američany během studené války jedním z nejcennějších kusů pevniny. A cenní si jej i dnes. Ani přes tlak veřejnosti se jej vláda Spojených států stále nechce vzdát. Má k tomu zřejmě pádné důvody.

Lekce z historie

Prvními Evropany na ostrově byli Portugalci na počátku 16. století. Ale již o mnoho století dříve jej velmi pravděpodobně objevili arabští mořeplavci a zcela jistě na něm stanul i čínský objevitel Čeng Che. V koloniální éře spadal atol, který je součástí malého Čagoského souostroví, pod Francii, ta jej později předala Britům, která ho zahrnula do svého Britského indickooceánského území. I přes svoji odlehlost žila na ostrově hrstka původních obyvatel, jejichž násilné vystěhování v 70. letech minulého století rezonuje v politických a lidskoprávních kruzích dodnes.

Vojenská základna na strategickém místě

Problém zažehl už v 60. letech, kdy musela britská armáda opustit vojenskou základnu na jednom z maledivských atolů. Novým strategicky výhodným místem se ukázal právě ostrov Diego García. Místo na hony vzdálené Asii i Africe, ale stále v dosahu obou kontinentů a zároveň mimo pásmo cyklónů, se během studené války pro svoji polohu ukázalo jako ideální pro sledování aktivit Sovětského svazu. Toho využily i Spojené státy, a tak došlo s pomocí Britů k vybudování moderní základny s přistávací plochou, přístavem, tankovací stanicí a hlavně s mnoha budovami, jejichž účel je víceméně neznámý. Jenže co s tisícovkou místních domorodců? S tím se vlády obou zemí moc nezaobíraly a původní obyvatele nemilosrdně vystěhovaly na ostrov Mauricius. Většinu ostrova nakonec využívali hlavně Američané, kteří tak získali největší vojenskou základu mimo své území.

Diego García se ale i po rozpadu Sovětského svazu ukázal jako nesmírně důležitý vojenský bod. Během války v Perském zálivu sloužil jako tankovací základna a jako útočiště pro slavné bombardéry B-52. Po 11. září 2001 odtud vedli Američané letecké útoky na Afghánistán. V roce 2006 pobývalo na ostrově asi 1000 amerických vojáků, 40 britských a další 2400 pracovníků různých národností a profesí. Podle nepodložených informací zde také probíhaly výslechy zajatých teroristů z Al-Káidy.

Čagosané marně hledají spravedlnost

Malá populace žijící na atolu skončila převážně v městských slumech na více jak 1000 kilometrů vzdáleném Mauriciu, někteří obyvatelé byli deportováni na Seychely. Původem zemědělci a rybáři tak žijí v otřesně chudých poměrech a spravedlnost hledají jen těžko. Dnes jejich populace činí asi 5000 osob. Za pomoci lidskoprávních aktivistů se Čagosané již několikrát obraceli na soud, aby se dovolali práva na návrat do vlasti.

Britský tribunál jim v roce 2000 sice dal za pravdu s tím, že deportace byla nezákonná, ale zároveň potvrdil vojenský status ostrova, což znamená, že na něj mohou vstoupit pouze osoby pověřené armádou. V roce 2006 další soud neuznal nárok Čagosanů na finanční odškodnění a aby toho nebylo málo, do pře se vmísily také Spojené státy, které smetly ze stolu veškeré požadavky původních obyvatel. Ve hře totiž byla i možnost vytvoření přírodní rezervace na Diego García. Světová velmoc se základny na ostrově nechce za žádnou cenu vzdát, ani tam nechce žádné civilisty. To dokládá i opětovné prodloužení nájemní smlouvy s Brity, která je nyní platná do roku 2036.

Galerie:




Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Světoběžník na domovskou stránku
Seznam.cz






Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz


Související

Komentáře(1):

  1. no co demokraticky – tedy právem silnějšího jsme to osvobodili tak mlčte nebo dopadnete jako původní obyvatelé ameriky – co by na to řekl asi náš obhájce lidských práv havel asi by tleskal a a vyhlašoval mírumilovné popravy nepokojných domorodců v rámci demokracie za tu správnou věc

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *