V současnosti mají kočky a lidé vcelku dobré vztahy. Někdo sice upřednostňuje jako zvířecího kamaráda psa, nicméně milovníků koček nijak drasticky neubývá. V historii tomu bývalo trošku jinak. Na kočky se zhlíželo z patra jako na věrné mazlíčky čarodějnic a lidé dokonce věřili, že mohly za epidemie moru. Tyto liché pověry vedly k hrůzným činům na nich páchaným a dodnes se vlastně nepohlíží zcela vlídným okem ani na černé kočky. A tak když v roce 1929 použila dvojice vědců kočku k ne zrovna etickému pokusu, nikdo se tomu zvlášť nepodivoval.
Kočka jako vysílač
Profesor Ernest Glen Wever a jeho asistent na Princetonské univerzitě, Charles William Bray, se rozhodli uskutečnit vcelku znepokojivý experiment. Chtěli zjistit, jak sluchový nerv přijímá zvuk z okolí.
K provedení experimentu se rozhodli vzít si na pomoc uspanou kočku, které otevřeli lebku, aby mohli lépe dosáhnout na již zmíněný nerv. Poté připojili jednu část telefonního drátu k nervu, zatímco opačná strana byla připojena na přijímač. Bray začal mluvit do ucha spící kočky, Wever čekal na druhé straně u přijímače, jež se nacházel ve vzdálenosti 50 stop ve zvukotěsné místnosti. Oba vědci s překvapením zjistili, že kočka v tomto případě zafungovala jako vysílač a Wever mohl klidně naslouchat svému kolegovi z jiné místnosti, jako kdyby opravdu mluvil do telefonu.
Další šílené experimenty následovaly
V této chvíli měli oba vědci mimo jiné potvrzenou teorii, která pravila, že se zvyšující se hlasitostí se také zvyšuje frekvence zvuku. Pokračovali i nadále v experimentech s kočkou, například zapojili telefonní dráty do různých částí jejího mozku, ale stejný úspěch se nezopakoval. Při dalším pokusu dokonce odřízli tok krve do mozku kočky, ovšem ani tady nedosáhli žádných výsledků. Během zmíněných pokusů bylo zvíře naživu, vědci ale potřebovali zrealizovat ještě jeden experiment, a to s mrtvou kočkou. Ani v tomto případě ale neučinili žádný významný pokrok.
Jejich pokusy, jakkoliv se mohou jevit jako neetické, se ale staly základem pro výrobu prvních kochleárních implantátů. Ty jsou určeny lidem se ztrátou sluchu, kterým ani sluchadla nepomáhají. Ta totiž zvuk hlavně zesilují, zatímco kochleární implantát obchází poškozenou část ucha a přímo sluchový nerv stimulují.
Později v roce 1932 Hallowell Davis díky jinému experimentu dokázal, že signály, jež zachytili Wever a Bray, nebyly dílem sluchového nervu, ale spirálovité části ucha zvané odborně cochlea neboli hlemýžď. Více než 736 000 lidí na celém světě tuto technologii používá, aby si usnadnili životy a mohli se lépe včlenit do společnosti.
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
