Po 30 let vystavovala americká vláda tisíce svých lidí životu nebezpečnému záření. Docházelo k tomu v rámci různých výzkumů a projektů, které měly za cíl zjistit, jaké účinky má vlastně radiace na lidské tělo. Tyto projekty byly ve své době utajované a testované subjekty neměly ani ponětí, že jsou součástí nějakého experimentu. Samotní výzkumníci pokusy prováděli většinou jednoduše proto, že věřili, že je to pro větší dobro. A přestože možná i díky nim máme dnes tolik vědomostí o účincích radiace, tyto experimenty byly většinou velmi kruté a nehumánní. Pojďme se na některé z nich podívat blíže.
Pokusy s plutoniem měly být prováděny na umírajících lidech, ale ne vždy tomu tak bylo
Počátkem čtyřicátých let bylo poprvé izolováno plutonium během výzkumu, který později přerostl v projekt Manhattan. Zatímco mimo tělo je plutonium v podstatě neškodné, uvnitř těla umí nadělat pořádnou paseku. Rozkládá totiž DNA a poškozuje buňky těla. Nikdo, kdo měl výzkum na starosti, ale přesně nevěděl, jak vlastně plutonium v lidském těle funguje a co způsobuje. První experimenty s vpravováním plutonia do lidí tak na sebe nenechaly dlouho čekat.
První kolo experimentů zahrnovalo 18 pacientů, kterým byla diagnostikována terminální onemocnění. Cílem bylo, tajně jim aplikovat do těla plutonium a následně sledovat jeho účinky před tím, než pacienti zemřou na již existující nemoci. Avšak ne vždy se to vydařilo podle plánu. Například v případě 58letého malíře domů Alberta Stevense s těžkým žaludečním vředem, který byl roku 1945 chybně diagnostikován jako terminální rakovina.
Vzhledem k tomu, že Stevensovi mělo zbývat jen několik měsíců života, mu byla do těla vpravena největší dávka plutonia, jakou kdy člověk dostal. Stevens však na rakovinu nezemřel a jeho zdraví se následkem aplikace plutonia zhoršovalo. Začaly mu slábnout kosti včetně páteře, oči se zamlžily šedým zákalem a postupně mu odcházely orgány. Lékaři tak Stevense pravidelně operovali, aby mu odstranili části poškozených jater, sleziny, slinivky či lymfatických uzlin.
Nikdo jemu ani jeho rodině nikdy neřekl, že jeho diagnóza rakoviny byla chybná. Zkrátka předpokládali, že dostal experimentální léčbu, která zafungovala, díky čemuž na rakovinu nezemřel. O život ho připravil až infarkt, který podle všeho s plutoniem nijak nesouvisel. Stevens absorboval více radiace než kterýkoliv jiný člověk a zdá se neuvěřitelné, že nakonec nebyla příčinou jeho smrti.
Experimenty v rámci projektu Manhattan většina pacientů nepřežila
Rané experimenty s nevědomým ozářením člověka byly prováděny pod záštitou projektu Manhattan a pod dohledem lékařského výzkumníka Josepha Hamiltona. Hamilton byl světový odborník na účinky záření na živou tkáň a v letech 1945 až 1947 se věnoval vládním radiačním studiím více než kterýkoli jiný výzkumník. Po roce 1947 projekt Manhattan ustoupil Komisi pro atomovou energii a Hamilton napsal dopis adresovaný předsedovi této komise, ve kterém naléhal, aby byly pokusy na lidech ukončeny. Jeho žádost byla však ignorována.
Výzkumníci místo toho, aby testování na lidech zastavili, vybrali dalších 88 lidských testovacích subjektů a bez souhlasu je vystavili velkým dávkám radiace. Vedoucím projektu byl lékař Eugene Saenger, který si za testovací subjekty vybíral především chudé lidi s rakovinou.
Pacienti byli během experimentů ponecháváni na stole, kde byli po dobu dlouhé hodiny vystavováni záření o síle 20 000 rentgenů hrudníku. Zhruba jeden ze čtyř pacientů zemřel v přímém důsledku testů a zbytek trpěl otřesnými symptomy – nevolností, zvracením, zmateností, ztrátou vlasů, vředy v ústech a padajícími zuby. Jen několik z těchto pacientů kruté příznaky přežilo.
Nejhorší na tom je, že vlastně ani nevíme, co se Saenger snažil těmito experimenty dokázat. Typ rakoviny, který jeho subjekty měly, totiž na ozařování nijak nereagoval, což byl už tehdy známý fakt. Smrtelné dávky radiace, kterými své pacienty ozařoval, by na tom jen těžko dokázaly něco změnit.
Operace Plumbbob měla zjistit, co radiace udělá se zdravými lidmi
V letech 1945-1975 byly provedeny desítky dalších experimentů s radiací. Zatímco mnoho z nich bylo prováděno na nemocných subjektech, Pentagon zřejmě usoudil, že potřebuje data ze zdravých a mladých lidí. Chtěl si udělat obrázek o tom, co se stane, když sovětští komunisté shodí na Ameriku bombu. Aby armáda tato data získala, vystavila vojáky a civilisty žijící v blízkosti jaderných testovacích míst radiaci.
Během léta 1957 bylo v Nevadě provedeno 29 jaderných testů v rámci operace Plumbbob. Během nich se do vzduchu vypustilo množství radioaktivních úlomků, které se rozšířily po větru a dostaly se i do podzemní vody. Radioaktivní spad se tak dostal do obydlených komunit. V těchto oblastech pak došlo k výraznému nárůstu rakoviny štítné žlázy a leukémie, které měly na svědomí 1 000 až 20 000 životů lidí, u kterých by se rakovina jinak vůbec nerozvinula. Podobně byli testováni i vojáci, kteří museli pochodovat testovacími místy prosycenými radiací.
Pozdější průzkum z roku 1980 zjistil, že se u lidí zapojených do experimentu vyvinulo dvojnásobné celoživotní riziko leukémie i dalších typů rakoviny.
Galerie:
Copywriterka, která se věnuje psaní na částečný úvazek od roku 2020. Studuje český jazyk a literaturu na VŠ, aby se jednoho dne mohla tvorbě textů věnovat naplno. Zajímá se o různá tajemná či pozoruhodná místa na zemi, o která se pak s radostí dělí se čtenáři. Jelikož má za sebou také zdravotnické vzdělání, věnuje se i tématům první pomoci.
