keporkak

Za stovky let lovu velryb zabili lidé více jak 300 tisíc keporkaků. Jen za první polovinu 20. století bylo v Atlantiku zabito více jak 25 tisíc kusů těchto kytovců a v důsledku takto masivního lovu se keporkak v Atlantském oceánu ocitl na prahu vyhynutí. V padesátých letech byla populace tak zdecimovaná, že zde zůstalo asi jen 450 kusů.


Konečně dobré zprávy

Od roku 1965 byla populace keporkaků vedena jako ohrožený druh a byl zakázán jejich komerční lov. Ochrana vedla k tomu, že se populace těchto mořských savců přece jen vzpamatovala, v roce 1990 se status jejich ochrany změnil na “zranitelný druh” a v roce 2008 na “málo dotčený.” Lidé zasáhli na poslední chvíli a keporkaky zachránili.

Přesto studie zveřejněná v prestižním vědeckém časopise Royal Society Open Science překvapila nejen odborníky. A nutno dodat, že pozitivně. Nejnovější odhady totiž ukazují, že nyní žije v jižním Atlantiku téměř 25 tisíc keporkaků. To je témě 93 % jejich počtu před začátkem lidského lovu velryb. Je to obnova, ve kterou nevěřili odborníci ani největší optimisté.

„Očekával jsem, že zotavení populace bude o něco vyšší, než jsme predikovali v roce 2006, ale rozhodně jsem nepředpokládal, že půjde o obnovení téměř celé populace v Atlantiku,” řekl mořský biolog Alexandre Zerbini z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) deníku USA Today.

V roce 2006 vědci totiž předpokládali asi třetinovou obnovu kompletní populace. „Stav populace je mnohem optimističtější, než se původně myslelo,“ píší autoři studie. Za 10 let by mohl být počet keporkaků v Atlantiku na úrovni před započetím jejich lovu. Lidé již tyto velryby neohrožují ve velkém a jediné, co pro ně může představovat riziko, jsou změny klimatu.

Keporkaci zpívají a ochraňují slabší

Keporkaci jsou mimo jiné známí díky zpěvu, který je slyšet na značnou vzdálenost. Velryby v době námluv nebo páření vydávají různé melodie, které trvají až 30 minut. Uspokojivé vědecké vysvětlení pro toto chování zatím není a někteří badatelé předpokládají, že se tito mořští savci tímto způsobem dorozumívají, podobně jako lidé řečí.

Vědecké vysvětlení není ani pro další podivné chování těchto kytovců. Během posledních sta let bylo totiž zaznamenáno více jak sto případů, kdy keporkaci úmyslně ve skupinách ochraňovali jiná menší zvířata před útoky kosatek. Šlo například o tuleně nebo menší druhy velryb. Mezi mořskými živočichy je toto chování jedinečné a vědci se domnívají, že by mohlo jít o instinktivní chování, které mají tito kytovci zafixované pro ochranu vlastních mláďat. Jiní odborníci ale tvrdí, že může jít o mstu za předchozí napadení nebo za jistou ukázku své síly.





Další čtení