Říká se, že si místa pamatují svoji historii. Události, které se v nich odehrály, vepsaly do zdí svůj otisk v podobě energie, která může být citelná až snad přímo viditelná. V Osvětimi prý stále fouká vítr, který chvílemi připomíná sténání a pláč. Tak to na místech utrpení a bolesti dle některých bývá. A nejsou to jen popraviště nebo třeba hřbitovy, hodně nepříjemné zážitky údajně přinášela i návštěva jedné nemocnice u nás. Dnes už nestojí, ale kdysi měla být pochmurným místem s řadou zvláštních úkazů.
Domažlice lékařské
Západočeské Domažlice, nazývané hlavní město Chodska, leží necelých padesát kilometrů od Plzně. Zmínku o lokalitě s tímto názvem (resp. Domasilice) nacházíme už v roce 993. Nutno ale podotknout, že archeologické nálezy hovoří o osídlení okolního území už v pravěku. Kromě jiných pozůstatků tu byla objevena i pohřebiště.
Právě do Domažlic spadají kořeny české medicíny. Tu významně ovlivnil místní rodák Baltasar z Domažlic. Stal se dokonce osobním lékařem císaře Karla IV. a správcem lékařské fakulty univerzity v Praze.
Creepy hospital Plzeňského kraje?
Co se oné potencionálně podezřelé nemocnice týče, její základy byly položeny už v roce 1859. Vznikla z nákladů obce a z jejího popudu byla roku 1860 také vysvěcena. Z původních pár lůžek se areál postupně rozrostl natolik, že nemocnice mohla pojmout víc jak stovku pacientů. 20 lůžek v suterénu bylo určeno pro choroby „obávané“.
Ani vysvěcení však nic nezměnilo na tom, že byla atmosféra nemocnice podle některých nepříjemná, lidé se zde necítili dobře, byli neklidní víc, než je zdrávo. Jakkoli pochmurně nemocnice působila ještě za doby svého fungování, zvěsti o negativních silách a paranormálních aktivitách se začaly šířit ve velkém až po jejím uzavření v roce 2005.
Budeme-li se držet přesvědčení, že tam, kde lidé trpí, se může zachovat jakýsi negativní energetický otisk, pak je jasné, že i nemocnice splňují tento profil. Otázkou tak nezůstává, proč by se paranormální jevy vyskytovaly v nemocnici, vždyť utrpení a zmar lidských nadějí i životů zde byly na denním pořádku. Správnou myšlenkou je spíše to, proč zrovna nemocnice v Domažlicích. Že by onu negativní energii znásobilo dřívější nedaleké pohřebiště z doby pravěku? Jen jeden z ničím nepodložených dohadů. I v tomto případě je třeba smířit se s tím, že se pravdu podepřenou pádnými důkazy nikdy nedozvíme.
Číhal uvnitř děs a utrpení?
Zda za těmito zvěstmi stály skutečné prožitky či snad jen silná sugesce návštěvníků, se tak můžeme domýšlet stejně těžce jako u jiných záhadami opředených míst. Zde o to hůř, že stavbu už nejde navštívit a podrobit vlastnímu úsudku. Pravdou ale je, že se objevila řada záznamů, které zachycují věci divného rázu. Autor zřejmě nejznámější děsivé fotografie z bývalé domažlické nemocnice, pan Zdeněk Weber, během svého průzkumu tehdy už opuštěného komplexu vyfotil na jedné z chodeb cosi, co připomíná ženskou postavu v dlouhé noční košili. Tělo je poloprůhledné, avšak přesto poměrně zřetelné.
Že nešlo o „dobré“ místo lze do určité míry potvrdit i tím, že se objekt nestal hromadným domovem bezdomovců a dalších pochybných existencí, jak to u jiných opuštěných domů bývá. Dle přesvědčení některých místních obyvatel i závěru řady badatelů to je právě tím, že tato nemocnice skutečně vyzařovala negativní a znepokojující energii. Jestli však v chodbách onoho lidmi opuštěného zařízení skutečně strašilo, zjevovaly se zde ztrápené duše pacientů a ze sálů se ozýval křik a pláč, to zůstává na poli nejisté skepse.
Ostuda města šla k zemi
Ať to bylo jakkoliv, areál už se nového využití nedočkal a chátral. Stal se nepříjemnou skvrnou městské zástavby. Na začátku roku 2013 byly budovy bývalého špitálu zbourány. V Domažlicích už tou dobou roky fungovala nemocnice nová.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
Ano, lidé tu trpěli, umírali, ale i tady se narodila spousta dětí a spousta pacientů se vyléčilo, což jsou přece plusové záležitosti. Nemocnice přece nemůže mít jenom negativní posudek. Lékaři a sestry byli přece vzdělaní lidé, kteří pomáhali. Nemůžeme přece na tuto nemocnici, která pomohla spoustě pacientů, která přivedla na svět hromadu miminek, vrhat jenom to špatné a počítat jenom zemřelé.