Petr je jedním z těch, kteří zažili nečekané překvapení v podobě něčeho, co dodnes nedokážou vysvětlit. Hledal adrenalin, našel však mnohem víc. Dle svého osobního přesvědčení se setkal s neklidnou duší sebevraha.
Výlet za dobrodružstvím
Začalo to jako pokaždé. Skálopevně racionální Petr S. (35), obrněný odvahou a poháněný touhou po dobrodružství, si jednoho dne vyjel s kamarády poznávat místa, která většina lidí nevyhledává. Hřbitovy, zchátralá stavení, místa, na která už člověk zanevřel, nebo která ve většině ostatních evokují nepříjemné pocity. Petra tyto zážitky naopak bavily, vždy byl opatrný a k navštíveným místům choval respekt.
Toho dne bylo v plánu několik míst různého charakteru. Opuštěný zarostlý hřbitov svíral srdce smutkem pro ty, jimž už nikdo nepřijde vzdát úctu. Hned vedle stál domek, kdysi snad hrobníkův domov i pracovna, neboť v těsné blízkosti domečku byla skalní márnice se zbytky vápna a náhrobním kamenem. Pak následovala návštěva objektu, který nadobro změnil Petrovo zaryté přesvědčení o tom, že mezi nebem a zemí nic není.
Prohlídka s děsivým závěrem
Cesta autem byla klidná, i když pravda, trochu dlouhá. Když zastavili před rozsáhlým prostorem, obklopeným prázdnými domy, všichni uznali, že těch pár desítek kilometrů navíc za to stálo.
Areál kdysi sloužil vojenským účelům, dnes už je jen centrem procházek „pejskařů“ a zpestřením nudy místním teenagerům. Vše je veřejně přístupné, ideální, shodli se všichni. Před první bytovkou se pozdravili se třemi mladými, postávajícími venku s mobily v ruce. Ticho a rozsáhlost objektu je uchvátila. Tu a tam zůstala ještě židle, postel nebo plakát.
Další domy byly projektovými dvojčaty budovy první. Vešli tedy do další v pořadí. Ta byla ale přeci jen něčím odlišná, jak věděli, přišel právě do ní spáchat sebevraždu mladík, zhrzený životem. Tato skutečnost poněkud zvýšila adrenalin zúčastněných, ale jak se všichni shodli, co bylo, bylo, teď je to jen prázdný dům.
Neklidná duše ve zdech ubytovny?
Pravdou je, že jeho atmosféra byla trochu skličující, to však přisuzovali spíše osobní sugesci nabyté získanými informacemi o objektu. Ticho bylo jakoby hlubší, světlo pronikalo tak nějak potemněle. Dům byl skoro prázdný, chodby lemoval jen staré popraskané dlaždice, prázdné nástěnky, otevřené dílenské kovové skříně a sem tam nějaké harampádí. Procházeli chodbou v přízemí a měla následovat rychlá prohlídka zbylých pater, nikdo nečekal žádný velký zážitek.
Pak se ale ze shora ozvaly kroky. A jejda, nejsme tu sami, řekli si. Kroky vždy ustaly přesně v okamžiku, kdy se Petr s přáteli zastavili. Rozhodli se jít zjistit, kdo si to s nimi hraje. Děti nebo bezdomovec? Vystoupali až do nejvyššího patra, jenže nikde nikdo. A pak to přišlo, závan nevysvětlitelného chladu, hromadná úzkost bez zjevného důvodu, něco bylo špatně. Nacházeli se v patře, kde se oběsil sedmadvacetiletý hoch.
Prohlídku chtěli dokončit co nejrychleji, žádné zdržování. Všechny dveře byly otevřené dokořán, jen jedny zůstaly zavřené. Petr vzal za kliku, chvíle napětí a ano, byly odemčené. Naskytl se pohled do prázdného pokoje. Pocítili trochu zklamání. Jenže události následujících vteřin překonaly vše, co doposud zažili.
Dveře, které otevřeli, se z ničeho nic zabouchly. Ne průvanem, žádný v domě nebyl, ne nerovným povrchem, dveře jako by někdo vší silou přibouchl. Ale nikdo z přítomných se jich v tu chvíli nedotýkal. Rána způsobila ozvěnu v celém domě. Následoval stín, který zahlédli všichni a jakési zakvílení. Že by varování rozhněvané duše, kterou vyrušili? Nebylo na co čekat, dali se na útěk. Zůstal jim zážitek, který si dodnes neumí vysvětlit a fotografie čehosi, co možná není z tohoto světa.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
