Noe a potopa světa, známý příběh Starého zákona. Praotec vyslyší příkaz shůry a postaví obrovskou loď, v níž zachrání faunu a flóru, hodnou dalšího života. Zbylé nevěřící a hříšné smete obrovský proud vody, která zničí lidská obydlí i životy. A když přijde čas, vylodí se Noe na proslulém Araratu, nad nímž Bůh zjeví duhu na důkaz smíření a nového začátku. Má to však jeden háček. Příběh o světové potopě se objevuje i v mnoha jiných spisech.
Světová potopa ve světovém pojetí
Různé varianty historek o zničení světa skrze obrovskou masu vody jsou patrné ve starověkých kulturách napříč celým světem. Jen v krátkosti, v Řecku se objevily hned dva příběhy. Král lidí a později i Bohů Ogýgés v jednom z nich byl jediným přeživším. Barvitějšího zpracování se však dostalo legendě druhé. V ní už je klasicky patrný hněv Boží nad nepokorou a kázní lidí. A právě proto nejvyšší Bůh Zeus způsobí potopu. Zachrání se jen Deukalión se svojí ženou. Zeus těmto dvěma následně svěří úkol založit nové lidské pokolení. A to vcelku netradičně, manželé za sebe házeli kameny. Hodil-li Deukalión, zrodil se muž, jeho manželka zase tvořila ženy.
Zmínky o potopě lze nalézt i ve spisech indických, ale i čínských, australských či v příbězích z území dnešní Ameriky. Oním nejznámějším, pomineme-li příběh starozákonní, je však nejspíš mezopotámský epos o Gilgamešovi. Rovněž není jediným z tohoto území, stal se však dominantním.
Urucký král, ze dvou třetin Bůh, z jedné třetiny člověk, spočine během jedné ze svých výprav za nalezením tajemství věčného života před moudrým mudrcem Utnapištimem. Ten, coby předobraz Noema, je povolán k záchraně vyvolených před potopou. Právě on je v pasáži o potopě osobou klíčovou. Šest dní a sedm nocí obyvatelé postavené Archy s obavami pluli na vodní hladině, nakonec však byli zachráněni. Bůh Enki pak Utnapištimovi a jeho ženě svěřil nadpozemské postavení. Gilgameš se nesmrtelným nestal, učinil však velké věci, které jej vepsaly do historie.
Podobnost nelze opomíjet
Tyto a další příběhy mají řadu společných prvků. Tak například potopa bývá dílem Boha či Bohů, znechucených lidskou zhýralostí a neposlušností. Hrstka vyvolených je předurčena k novému osídlení, během plavby jsou vypouštěni ptáci, aby zvěstovali blízkost pevniny. A samozřejmě je zbudována jakási loď, Archa.
Ta nemusela nutně vypadat jako normální člun. Podle záznamů z jedné babylonské tabulky nalezené na Blízkém východě, prý byla Archa kulatá a do značné míry připomínala dnešní představu o létajících talířích. To vyvolalo vzrušené debaty ufologů, kteří za ony všemocné Bohy považovali bytosti z vesmíru.
Tsunami lokálního rozsahu?
Označení za „světovou“ se modernímu člověku jeví silně skepticky. Jakkoliv nejde zcela vyvrátit možnost apokalyptické vodní smršti, která vyhladila téměř vše živé, pravděpodobné to moc není. Natož, pokud by se takováto potopa měla v dějinách několikrát opakovat.
Racionálněji se jeví vzájemné ovlivňování starověkých kultur a dobový nešvar své strachy a obavy „zhmotnit“ skrze fantastické mýty. Onen přívlastek potopy, coby „světové“ je pak spíše odrazem dřívějšího vnímání prostoru a lidských hranic. Lidé byli kdysi lokálně omezeni, neměli možnosti dnešní doby být během pár hodin tisíce kilometrů daleko. Jejich svět měl limitující mantinely. A právě proto, pokud přišla takováto ničivá zhouba, mohla být mylně vnímána, jako celosvětová zkáza, neboť se jednalo o zaplavení celého životního prostoru v rámci daného společenství, v němž se tito lidé pohybovali a který jediný znali.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
